Key Club

ALMANACH HISPANI

(1973 - 1974)

Motto

 

Rozjeď koně,

šlápni v pedál,

nasmahni mi Španěly.

Jako starý man

zcela sám a sám

proletím je v neděli.

 

Rozšlap svoje nohy,

neser zdejší bohy,

neboť přece v Madridu

spatříš krásnou corridu.

 

Přes hory a přes lesy

na kočáře s kolesy

projedu si Španěly

v jednu krásnou neděli.

 

Hospoda U sta hromů

V prostřed lesů, jezer slaných,

místo, jakých málo daných.

Tam, kde zem se s nebem pojí,

hospůdečka malá stojí.

 

Dřevorubci znavení

rádi si tu posedí.

Tam i student přijde v den,

když je žitím unaven.

 

A tam Key club, vždyť to víte,

každodenně uvidíte.

To místo má mnoho nej.

Nejvíc nej tam má však Key.

 

Tam nalezl by pan Šípek

většinu svých milých dítek.

Pod stolem, či nad ním snad,

ba u baru zří je stát.

Když jde Šípek po té z cest,

snadno ho tam potká pěst.

Koukaje z okna pršelo

a to se stát nemělo.

 

Barman je man a je znám,

že když prófa káže nám:

"Nekuřte, je blb, kdo pije."

Soudkem piva ho přikryje.

 

Do školy pak každý den

nevracím se naučen

a když snad dostanu kouli,

jdu do baru, dám si bowli.

 

 

 

 

 

 

Hospoda U sta hromů II

Tam na břehu řeky

stojí hospoda.

Stojí tam už věky,

koldokol voda.

 

Vůkol všude lesy,

slaná jezera,

nejsou tam ni děsy,

ani megera.

 

Na sto mil tam kolem

nespatříš domů.

My hospůdku zvem,

zvem U sta hromů.

 

Občas nás tam jímá

jaks podezření,

že vzduch i když dřímá

moc čistý není.

Za šípkové keře

Šípek zabloudil

naivně si věře,

že nás obelstil.

 

Zde však není žádná

spásná silnice,

avšak i zde číhá

silná pravice.

 

Tak dozví se snadno,

proč to zakrývat,

že sem není radno

jít se podívat.

 

Alej se ovocná

čímsi pokácí,

když švihovka mocná

Šípka navrací.

 

Pýpa

 

 

Horský z hor

 

Ze Španěl k nám přišel mor,

přežil ho jen Antoš z hor.
Zalehl do horských stínů,

opakuje angličtinu.

 

Pak, když už byl z toho plonk,

zazpíval si Honzův song.

¨Jeden Řek mu jednou řek',

že maj tři sta třicet řek.

 

Přesto přišel Antoš na břeh

řeky, řka zřím z stříbrných střech

tři sta třicet stříkaček,

drže v ruce sto kaček.

 

Proklet prošel prázdný krám,

bravše brousky bral se k nám.

Rozrašila řeřicha,

píchl Cíchu do břicha.

 

Vyrazil jsem z hrdla skřek,

rozbíjím vše, neb mi řek':

Pavlíku můj rozmilý,

zardousím tě za chvíli.

 

Rekapitulace

Jedna věc je prostě jistá,

na Fera se něco chystá.

Když zabočil do ulice,

potkala ho švihovice.

 

Vím, to není jenom tak,

když Fero letí do oblak.

V hlavě se mu rozední:

"Ten let je můj poslední!

 

Proč já tom Jovanovi

dával kouli z písemky?

Jeho zatím dole slaví,

ze mě budou uzenky.

 

Z ulice který pejsek

na mně si as smlsne.

Je to ale blbej sek,

když na věky usne -

- Fero, slavný matikář,

kterým jsem já vždy byl.

Plochou budu míti tvář.

Já vím, že jsem chybil.

Chtěl jsem na vás vzít bič,

vy žáci nezbední!

Teď mě poslal korbič

na cestu poslední.

 

No a tak se z oblak

volným pádem snáším,

ať je to tak, či tak,

svůj život tím zháším.

 

Už jsou tu domů střechy,

od elektriky dráty,

ach, marné jsou mé vzdechy

na těle přijmu ztráty."

 

Že Fero nepadal zrovna pomalu,

skončil smrtí hroznou - scezen v kanálu.

Známkujte, profíci, hezky pomalu,

sic skončíte v mojem smutným análu.

 

 

In Hispani

In das erste Lesestück

k tabuli mě Karel vlík'.

In unsere Lehrbuch

vypustil se ze mě vzduch.

 

Unsere gute Schüllergruppe

profesory často zlupe

und unsere Reisleiter

to je taky pěknej lotr.

Wir fahren in Hispani,

jsme Key rumem vzdělaný.

Unser Reiseleiter Karl

pod lavici už nám padl.

 

Auf dem Brocken ist das fein.

O tom ale nemám šajn.

Wir springen über den Bach,

hraje k tomu Karel Vlach.

 

Slavonické elegie

Remta Vít je starej hároš

onehda ho zřezal Lájoš.

Též Jovan h tepal sólo,

neb z něj silně páchlo pólo.

 

Slastný vzdech se z něho vydrá.

Slastný tak, jak vzdychá Šmidra,    

když dostane jako dárek

švihovici na solárek.

Vzdychá: Jaké já jsem tele,

bod jsem spolubydlitele.

Chudák celé noci probdí

ze strachu, že se nevzbudí.

 

Nebyl však moc dalek pravdy.

Málo jen a usnul navždy.

Řek jsem o něm pravdy půl.

Celá je: Je krávovůl.

 

Konec s radostí žití mého

 

Své háro odhazuji v dál

na pokyn z ministerstva školství.

Okamžitě sednul jsem a psal

na OSN dopis sprostý.

 

Z pošty na mě vyletěla pěst,

čehož jsem se nikdy nenadál.

"Ať máš vlasy milimetrů šest!"

ňáký trouba z trouby na mě řval.

 

Své háro odhazuji v dál.

Snad se ke mně někdy vrátí.

Stromů a větrů jsem se ptal,

kam se moje vlásky ztratí.

 

 

O dvou skromných pseudomužích

Když jsem tekl z potoka,

cos mi padlo do oka:

Na jedné z hispánských skal

roztodivný mužík stál.

 

Cvrkal tiše jako cvrček,

když mě však přitáh'' za krček,

když jsem z jeho rukou vlál,

radostně si zapchpchal.

 

Marné byly moje snahy

přátelské s ním svázat vztahy.

Slastně svíral svůj pazour

černokněžník jménem Pour.

 

"Já jsem Pour, jak vichr duju,

záškodníky zarámuju,"

pravil a dodal sek tvrdej:

"Jak jsi chytrej, tak jsem blbej."

Náhle mu však tuhnou rysy,

šilhá někam mezi tisy

I mně v žilách tuhne krev,

slyše něco jako zpěv.

 

"Všemu sice rozumím,

ten zvuk ale neurčím."

Tvrdý, Pouře jsi jak bambus,

to Polskou krev zpívá Malkus.

 

Pour mi ale neuvěří,

na pátý pokus vtrh' do dveří.

Bambitku svíraje svou,

vystřelil si do nohou.

 

Malkus strachem sotva dýchá,

Pour napřáh' prst: "Buď tam zticha!

Myslíš, že nať nestačím?

Řádně s tebou zatočím.!"

 

Balada o Antonínu topičovi

(aneb žalm matky Horské)

Hajej, dadej, bílé město,

na misce mi kyne těsto.

Můj synáček Antonín

právě vyčistil komín.

 

Vánoce se blíží zase,

včera jsme zabili prase,

teď, můj kvítku medový,

napečeme cukroví.

 

Antoníne, topiči študovaný,

do kamen přilož!

 

Ráno v gymplu, teď zas tady,

rozdává Antonín rady:

"Na sportku jsou tikety

a do kamen brikety."

 

Toník topí jedna slast,

tatínek mu nosí chlast,

ale Toník nepije,

do kamen ho nalije.

Tatínek synáčka chválí,

cukroví se mi však pálí.

V očích mých - ach - skví se bol:

Nelej tam ten alkohol!

 

Antonín však říct si nedá,

další demižónek zvedá.

Tatínek vánoce slaví,

Toník dále kamna žhaví.

 

Taťka alkoholem pluje,

do sebe ho též pumpuje.

Místo, aby přines' gin,

sáhnul vedle - pro benzín.

 

Do kamen ho Toník vrhá,

silný výbuch pláty trhá.

Tátovi to bere dech,

kuchyň už je v plamenech.

 

Jenom já jsem vyšla zdráva,

chvíli po mě smutná zpráva:

Tonda topič bohužel

tam u kamen uhořel.

 

Monolog usměvavého muže

Fch,

bádám

na zahradám.

Fch,

brýle

jsem při síle.

Fch,

vidíš,

já na vás stačíš.

Fch,

koukej,

jak jsi chytrej,

fch,

koukej,

tak jsem blbej.

Hu-

buju

to zarámuju.

Fch,

letky,

dám vám pětky.

Fch,

vole,

na vysoké škole

jsem

učil,

pak si je pučil.

Fch,

osli

ze zkoušky odšli.

Fch,

parabola.

Fch,

hyperbola.

Fch,

Diokletián.

Fch,

čtyřky.

Fch,

dvacet neznámých.

Fch,

deskriptiva.

Fch,

já.

Fch.

Fch.

Fch.

 

 

Pjesenka storiho formana

Myho koňa bice možno,

ke sul domov nece vožno.

Stori mužec aj ja som,

chodzu nožmo za vozom.

 

Mocna draha za mno byva,

mocny aj muj korbl piva.

Koktail v bare iž sa micha,

podzval me naň reko Cícha.

 

(překlad)

Mého koně je možno bít,

když nechce domů vézt sůl.

Já jsem starý muž,

chodím pěšky za vozem.

 

Velkou cestu mám za sebou,

velký je i můj džbán piva.

V baru se už míchá koktejl,

pozval mě na něj rek Cícha.

 

O big showmanu

Zatím, co doutnáš, synu milý,    

tak já učím se s velkou pílí.

Jazyk, jenž k srdci mi přitkl,

jen jediné bych ti vytkl:

 

A to to, že v tomto, tento,

máš v češtině čisté konto,

zatím, co já, Pavlík malý,

se ve Verlainovi spálí.

I než Standík chytřejší jseš.

A.R. proti tobě veš.

To proto, že nemáš pleš

a najíst se troch běž.

 

Tuto báseň, pane Cícho,

s úctičkou vám věnuji.

Co na tom, že vaše břicho

je největší ústrojí.

 

Hostinský od "Sta hromů"

V slavné zemi Hispaňola

od "Sta hromů" kdosi volá:

Keyclubáci, dneska vám

všem zadarmo nalejvám.

 

Tak se halda čtyřech těl

vypravila do Španěl.

Hospodský už z dálky mává

a štamgasti křičí sláva.

 

V baru korba mohutná

z doutníku si zadoutná.

Když mu někdo neplatí,

beze stop ho vytratí

 

prudce dolů do sklepíčka

pana barmana pravička.

Je to šoumen veliký,

hbitě nosí ochtlíky.

Ke šoumenské hospodě

patří šoumen hostinský

jako kachna ke vodě,

jako k noze holinky.

 

Kdejaká parta by ráda

měla ho za kamaráda,

ale tento tvrdý man

Key clubu je dobře znám.

 

Tak hospoda "U sta hromů"

má barmana všech barmanů

a na jeho velký um

dám si nejmíň jeden rum.

 

 

 

 

 

 


 

Legendy o reku Cíchovi

 

Postel s nebesy

Moje postel s nebesy,

za horami, za lesy,

statečný uslyšel rek

od slatin dítěte brek.

 

Plícemi chtěl ozón prohnat,

vzal čvaňho a začal doutnat.

Aby zahnal světobol,

vzal na pomoc alkohol.

 

Bodl koně do slabin,

za sto třemi vrchy gin

děťátku odhozenému nalil

do chřtánu a dítě sbalil.

 

A když už byl s duší na dně,

šel se ploužit a potkal mě.

A tak se my životem

proploužíme za plotem.

 

To bylo doma smíchu,

když rek přivez' Cíchu.

Prý je trochu baňatý,

na hlavičce placatý.

 

Když nedlí na večírcích,

zalehne do sci-fi knih.

Když je příliš klidný dům,

prohrábne bar, vezme rum.

 

Zjev to byla odporná,

vzala si ho komorná.

Život svůj s ním spojila,

do šesti ho kojila.

 

V narkotickém blouznění

je v literárním snažení.

Jednou v posteli s nebesy

za krček se zavěsí.

 

V rok dvanáctý, slavný den,

šel poprvé Cícha ven.

Napjal poprvé svůj luk,

proklál dvěstěletý dub.

 

Dnes jsem byl u zubaře

cloumal se mnou bujaře.

Když mě začne bolet dáseň,

začnu psát takovou dáseň:

 

"Zavolejte paní Mílu,

ten chlapec má ale sílu!"

Když poznal svět plný běd,

sed na postel, čet' a čet'.

 

Postel moje s nebesy,

za horami za lesy,

statečný uslyšel rek

od slatin dítěte brek.

 

Na poseli s nebesy

už ho žití neděsí.

Dvě stě knih za rok přečíst stačí.   

(Marně za ním Pavlík kvačí.)

Dodávám, že u bažin

tentokrát rek Cícha byl.

Do dítěte zum zum zum

zběsile naléval rum.

Pak - to muselo se stát,

začal Cícha básně psát.

Jednou též, když padla vláha,

propadla se pod ním váha.

 

 

 

 

 

Legenda o lásce reka Cíchy

aneb

hrobník reku Cíchovi sokem v lásce převeliké

Stojí chvojí

poblíž slojí,

vrací se rek k lásce svojí

a ta malá

roh mu brala.

Rek už asi neobstojí.

 

Rek a hrobník

tasí slovník.

Špatně to však hrobník navlík'   

a ta malá

zaplakala,

hrobníkovi staví pomník.

 

Skvělý podnik

má tu hrobník.

Lásku reka na prst navlík'

a ta malá

se mu vzdala.

Rek už totiž nebyl mladík

 

Marné snění

o ženění.

Marně rek nad láskou pění.

A ta malá

s chechtala,

zmizela za kroků znění.

 

Náš rek Cícha

tam pospíchá,

vesnice je však už tichá

a ta malá

zavzdychala,

hrobník už k ní zas pospíchá.

 

A rek měl

strašný žel,

přestrašlivá slova děl

a ta malá

na něj srala

a tak odjel do Španěl.

 

Rek Cícha jede do Španěl

Čtyři jezdci pustinou

jedou dnem a jedou tmou

tam, kde dýchá, sní a žije

slavná země Hispánie.

 

Chechtaly se Španěly,

občané se váleli,

když spatřili Cíchu,

jenž toužil po tichu.

Cícha hleděl do davu,

jenž ctil jeho postavu

vajíčky a rajčaty

až byl celý šišatý.

 

Též navštívil corridu,

usadil se na židu.

Zeptal se pak Sancho Pedra,

zda-li ten žid není Šmidra.

 

Setkání v dešti

 

A nyníčko na očíčko

položíme paraplíčko.

Padá sladká

shora kapka,

reka Cíchu, vem ho nešť,

jak mou řasu smáčí déšť.

 

Přes val měkký valí špeky.

Těžký život mezi reky.

"Samé boje,

to je moje,"

říká Cícha ke mě smavě,

drba nohou se na hlavě.

 

Brzy, brachu, zmizíš v prachu,

do boje jdeš neznav strachu.

V boji tuhém

BUDIŽ sbohem.

Trpce směje se mé líčko.

Ženu žence na políčko.

 

 

Mravokárce rek Cícha

Kouká sova

do Jankova.

Valí bulvy zas a znova

na synečka Řezníčkova.

 

Hází smyčky

na slepičky,

oko háže na holčičky,

rád by mrk se jim do p_čky.

 

Směle volá:

"Hola, hola!"

Usmívám se jen tak zpola,

nevidím v něm totiž vola.

 

Od dálavy

v mracích slávy

jede rytíř usměvavý

do Jankova kázat mravy.

"Buď tam zticha,

jsem rek Cícha."

Řezník - synek tiše vzdychá.

Pozdě jemu honit bycha.

 

Mnoho učil,

mravy cvičil,

Řezník smilný se mu příčil.

"Polepším tě!" tiše křičil.

 

Neměl štěstí,

dostal pěstí

až vyletěl na náměstí.

Pomstu Řezníkovi věstí.

 

 

 

 

 

Smrt Fernanda Dolorese

"Nějak mi meč žere rez,"

řek' Fernando Dolores.

"Často jsem s ním, jak bůh chtěl,

dělal buřty z lidských těl.

 

Jak chrobákům bez hnoje

žije se mi bez boje.

Já nechci být krve dárce,

či v Jankově mravokárce.

Jsem rek, v boji chci se bít

a z poháru slávy pít.

Teď bez výtek, či snad vzdychu

zarámuju reka Cíchu.

 

Střetl Cíchu vedle hnoje,

připravil se hned do boje

a Cícha se soucitem

děl o dělu nabitém.

 Šel do boje Dolores

s mečem v ruce, ba i bez.

Ale, ale, ja, ja, ja,

pích' se hlavou do hnoja!

 

Poslední noc

Počkej chvíli,

až den bílý

navrátí ti zmizlé síly.

Vytí hyen

tónů sien

stahuje tvé zkřehlé síly.

Čas jen míti,

pryč se řítí,

bledý měsíc smutně svítí.

Sebekázeň

krotí bázeň,

jež ničí tvé zkřehlé bytí.

 Milé Cíše,

máš nůž v břiše

a rek z tebe mizí tiše.

Teď teprve

jseš bez krve.

Odnes ho už seschlý mniše. 

***

Dobřanský sonet I.

Až dáš Aš, na salaš maž

Vaš Vlaš, baž, paš, raš se snaž.

Kéž chceš veš, seč nešť ven jdeš,

jež deš bleš chceš byvšeš Cash.

 

Pal, Al, bal, val, sál, lál, ťal,

kal hnal žal, lhal, vlál dál stál.

Dík, tik, šmik, Dick, blick, vlík, mlík,

kik, hýk,ryk, sýk,čik, býk, šik.

 

Am, dám vám sám ham ňam ňam.

K nám mám jam, flám, pam, kam lam.

Žil, sil, vyl, blil, snil, kryl, dýl.

 

Pít, žít, vlít, slít, klid žid mít

byt, kyt, Kid, Pid, Sid, lid, nit.

Byl, slil Nil, tyl, pil,cíl, Hill.

 

 

Rumová imprese

 

Zvoní

a srdce puká za rozbřesku.

Koní

stádo vyběhlo na cestu.

Chrání

krásnou starobylou fresku.

Přihni,

když srdce plné stesku.

 

Svodům,

statný muži odolej,

domům

veřejným se vyhýbej,

svárům

dveře svoje zavírej,

Key rum

do sklenky mi dolívej.

 

 

Už je to dávno

 

Už je to dávno,

dávno bohužel,

když každé ráno

jel jsem do Španěl.

 

Pět černých koní,

koní havraních,

jak vítr honí

se po Španělích.

 

Merlin čaroděj,

čaroděj běsní.

O rumu značky Key

však se mu nesní.

 

Moje návraty,

návraty líné

nechávaj šlápoty

ve hlíně divné.

 A slunce polední

pálí do tváře.

Mě chlapci znavení

odváží na káře.

 

Krásně se žije

na Hispánském venkově.

Lépe se pije,

než někde v Jankově.

 

Už je to dávno,

dávno bohužel,

když každé ráno

jel jsem do Španěl.

 

 

 

 

Pioneers

S krytým vozem jedem

kůň, Dudley a vrah.

Vzduch je cítit jedem,

v očích pouště prach.

 

Odjeli jsme sami,

nevyhnal nás strach,

že želízka dá mi

šerif, řka: jsi vrah.

 

Jdem k horám, kde zlato

čeká v bonanzách

a měli jsme za to,

že je na dosah.

 

Ve vzduchu jen cítím

sucho, krev a poušť.

Nejsem si jist žitím,

Dudley natáh' spoušť.

 Po týdnu však už vím,

že mě nestřelí.

Už ani kdy nevím

koně běželi.

 

A jestli koně nám

slehnou na zemi,

se smrtí se pak znám

nehnuv pažemi.

 

Zrakům svým se příčím,

zpola šílev křičím:

JE TO V PÍČE, DUDLEY,

KONĚ UŽ NÁM PADLI!

 

 

 

 

Barevná smrt

Červená

modrá

zelená

 

Minuta

těžká

začíná

Červená

zelená

modrá

 

Pro smrtku    

vždycky

je dobrá

Modrá

zelená

červená

 

Rakev

už je

zavřená

 

V půlnoci

Je půlnoc -

stíny mizí z Měsíce.

Kdosi kdes se dusíce,

sípá, křičí, asi mře.

(Rýmy jdou mi nedobře.)

 

Pátrám zrakem. Co vidím,

když se do tmy zahledím?

Niv, však čísi strašný řev

volá, hrůzu nezapřev.

O něh osud bojím se,

za hlasem jdu po římse.

V temně bílém měsíci

zřím kostru se svíjící.

 

Bledým nachem bliká svíce.

Zklál mě záchvat padoucnice.

Je půlnoc -

kostra smrti ke mně spěje.

Z dálky už se sladce směje.

 

Fialčin smutek

Fialka malá

javoru lhala

pravdu mnou nezbornou

slovíčka Káči

o lásce k rváči

s xychtovnou odpornou.

 

Fialka vzdychla,

Kačenka kýchla,

rváč míří k javoru. *)

Fialka vzhlíží

z travinných mříží

k javoru nahoru.

 

Pravda je lež a blbost je věčná

a ty jsi vůl a blbosti sečna.

Ta báseň nahoře je strašně krásná,

pro tebe blbého v mnohém je spásná

 

*) se sekerou (pozn. red.).

Pila se zubem

Žila byla

stará pila,

řeza dříví hrozně vyla.

Tvrdé duby

lámou zuby

opouští ji řezná síla.

 

Tvrdé suky

derou ruky.

Pukaj suky puky puky.

Pila v svůj rub

má jeden zub,

ten nezlomí suků pluky.

 

Pravím k dubu:

"Chceš přes hubu?

Ručím za čest toho zubu.

Chci ho chránit,

dřeva stranit,

pak pod něj dát reka Kubu.

 

Cosi o někom

Lidy mění

světské dění,

sladké snění

o ženění.

 

 

Slečno Vando,

nekřič: "Stando!"

sic tě zastřel

Standy kšando.

 

Kolem silnic

stojí patníc

a Standa je

hroznej pilníc.

(Či snad smilníc?")

 

Včas se trhne,

však se zvrhne

i náš Standíc,

až se strhne.

(Mladý vrhne.)

Zbylá síla

Milá ryla

poblíž sila,

hyena tam kvítí vila,

kalmara tam vrhla víla,

farářovi spadla vila.

Zbila Billa

o půl kila.

Vepře žíla byla shnila.

Třeskutinká pila snila.

Illa zpila vodomila.

Dobřanský sonet II.

Žid chtít žít, mít byt klid.

Vzít nit, cit, šít, být fit.

Vdát Kat, dát šat, mlád znát.

Kat hnát z vrat nad hrad. Pad.

 

Žils - viz: Byls sliz. Rys zhryz'

Tys slíz' bussines - vis z tis.

Žen clan, ten sen, jen ven.

Z stěn snesen Ben Len.

 

Snob kop snop, hop, hop, hop.

Ob Ob sob flop. Zdob rob.

Dick syk: křik - sýk. Kvik. Ryk.

 

Sám mám rám. Ham ňam ňam.

Z tlam lam nám Vlám: Trám dám.

Tik, fík, blik - mžik. Nik dík.

***

Mramorový déšť

Spadl kámen z javora

udeřil do lavora.

Padá druhý, padá třetí,

celý mrak jich dolů letí.

 

Mořská bouře, krupobití,

slabá je na tohle lití.

Zkázu sobě, jiným věšť,

padá mramorový déšť.

 

Týdny, roky lil a lil,

až i moře zatopil.

Všude poušť, ta není k žití.

Celá Země bílou svítí.

 

Z toho deště čiší strach.

Všechno živé dávno splách'.

Ty jsi živý! Kdo jsi, kdos?

"Žiju, vždyť jsem major Klos.

 

Jen bíle hory z nebe ční,

z těch prší píseň smuteční.

Když ztichlo deště řičení,

já slyším plynu syčení.

 

Z mramorové hlubiny

stoupaj plynné bubliny.

Nic mě ovšem nenapadá,

než že toť žert boha Dada.

Vítr nesl tichý sten,

cosi stoupá z hlubin ven.

Oblak dýmu ven se vydrá,

pak se zjevil ďábel Šmidra.

 

Přiváděl ho do varu

pach kamenných výparů.

Den byl noc a noc byl den,

kdo chtěl smrt, byl svoboden.

 

Vzduch ten chutnal po víně,

vítr zpil se v pustině.

Život Klose, Šmidry znám.

Kdo to stojí v moři tam?

 

Čtyři muži znavení

do kamene vtavení.

Je to fakt, či je to klam?

Key club s Karlem - ty přec znám.

 

Teče řeka nahoru

z carrarského mramoru.

Skanul kámen do nebe,

byl to led, jenž nezebe.

 

Ptám se Dada myslitele,

proč žít nechal nepřítele.

Jako v očích mých je sůl,

na světě je Krávovůl.

Key začal na poušti žít,

nepřátele svoje bít

a k večeři bramboru

vytesá si z mramoru.

 

Když s bouří se přihnal déšť,

bílý míře, vzal tě nešť.

zjevila se vzteklá vydra,

na jíž hřbetě ďábel Šmidra.

 

Vulkán sváru soptí tam,

"Kdo je vítězem?"  se ptám.

Zda Šmidra a Krávovůl,

či Key club z nich dělá půl.

 

Ďábel čertíky své kotí,

Key club v řeži se tam potí.

Udělal všem ďasům hoře.

Hle, z potu je slané moře.

 

Čas odtéká po stínu,

vodou svlažil pustinu.

Život nemá nepřítele,

u kravína bučí tele.

 

Spadl trakař z javora,

udeřil do lavora.

Poslyš můj prosebný hlas:

"Keyi, musíš přijít zas."


 

Vzpomínky hnijícího

(s omluvou všem češtinářům)

 

Po poledni k večeru

v tiché letní noci.

Malkuse už neseru

uplývají roci.

 

Uplývají rokové,

hnim si klidně v hrobě.

Neserou mě sokové

klidu přeje sobě.

Smrt hrdiny

Strašlivý jek

školou s lil

přišel k nám rek -

- Pavlík to byl.

 

Pad' jsem mu do oka,

achich běda, jaký žár,

do dne a do roka

zbyde po mě cár

 

Nechci býti kusem masa,

mrtvolenkou hnijící

aby červů líná chasa

měla hody přející.

 

Když pak přišel ten zlý den,

vzal jsem do školy vobucha,

(na oko však vyrážejíc sten)

prsknul jsem mu jednu do ucha.

 

Podepřel zem Pavlík milý

zavzdychal si zhluboka

a hle, nyní v tuto chvíli

krev mu kape od oka.

Oklepal se a pak vstal,

napnul korbu velkou.

Bože, jaký strach mě jal

(zdrhnu asi řekou mělkou).

 

Slyším za sebou ten řev

a kmitání jeho slech.

Běží za mnou hrůzný zjev

a mě dochází už dech.

 

"Poběžíš-li na světa kraj

(k tomu s klidem dravě)

dál si, milý synu, hraj,

dostihnu tě hravě.

 

Zajdeš-li za české brány,

dostihnou tě moje rány.

Utečeš-li v Kentucky,

roztrhám tě na cucky.

 

Když tu náhle ric pic bum

na Pavlíka spadnul dům.

Nejdříve se země třese,

pak je ticho jako v lese.

 

Idiot na recepci

(dekadentní báseň)

 

Přišel na recepci vůl

v žlutobílé košili.

Do likéru nasypal si sůl,

vzteklí hosté se ho chopili.

 

Vynesli ho oknem ven

do záchodových hoven.

Zde si pobuď, synu, jen,

neb jsi hovnu roven.

 

Vrazil zpátky krávovůl

nasranej jak číča.

(Včera šlápla mu na stůl

impotentní píča.)

Malkus pase

Malkus pase

pase prase

až dopase

půjde zase.

 

Na mýtinu k lesu

svačinu mu nesu.

 

 

 

 

 

 

 

 ZKLAMÁNí

 

Já ve snu viděl bílý chór

sen, který zdál se mi, byl jenom sen.

Po bílé cestě bílý chór

s tou písní radostnou tam vítal den.

 

Přes zlatý závoj rána

bílého chóru nesla se píseň.

Ta píseň, která je dána,

ze srdcí vyrve tíseň.

 

Já po cestě šel zlatorudé

skrze řev radostného rána

a hle, teď, nyní, už to bude,

zlé hovado navštíví Pána.

 

Ach běda, radostný to sen

uplynul s dravou řekou času

i vzal si světlo jasu -

- Šípek jde zase z domu ven.

 

 

"BáseŇ"

 

"My jsme se nemohli učit."

"Mea culpa non est?!"

Mám se snad za vás zaručit?

Proto budu zkoušet fest.

 

Aktuality sem rychle dejte

a to pěkně rychle,

nebo v lavici zas spějte,

nic neumíte z bichle.

 

(Příklad "básně",  kterak by naprosto dokonale neměla vypadat)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Potupa drma

 

Běžel Malkus kolem pole

držel v hrsti srdce své,

když tu náhle z pole: "Vole!"

sympaticky ozve se.

 

Zpoza pole šedé hlíny

vylez krtek zlý a líný.

"Čichám, čichám doktořinu,

zpracuju ho za vteřinu.

 

Uzené to masíčko

rozporcuju brzičko.

Pro své malé krtečky

nasekám z něj řízečky.

 

"Žíšikriste, pánebóže,"

frká Malkus tase nože.

"Čeho já se chudák dožil?

Snad si arzén stříknu do žil."

Schizofrenie

Znal jsem ach znal

chytrého biologa.

To však je dál

to odnesla už voda.

 

Směle sedíc vedle

mojí maličkosti,

to se měřil hnedle

Vlasty velikosti.

 

Věřil jsem v něho

(vždyť za ním jsem vždy byl)

umění svého,

že nepozbyl.

 

K tabuli vyšel

směle a hrdě,

však nazpět přišel

rozdrcen tvrdě.

 

Od konce druhá

známka to byla

a mého druha

mi zatratila.

 

V oku neslze

teď vrátil se ke mně.

Já viděl v mlze,

jak bortí se Země.

 

Konec mých nadějí

konec mých snů

jak já teď přežiji

tmu všech mých dnů.

 

Pochodní jas

mě udeřil v hlavě

a já jsem žas',

když přišlo mi právě:

Tak jsem věřil volovi!

To se na to vyseru!

Lepší věřit molovi,

než Pavlovi Müllerů.

 

V záři věčných plamenů,

jak tančící mim,

snad si ještě vzpomenu:

Přítelem byl mým.

 

Věčná tma a chaos nastal

slunce vzplála dvoje

(snad jsem jenom více chlastal,

než je norma moje)!

 

Slunce padlo do kaluže,

televize vyšla ven.

(Snad býti to jenom může

pouhopouhý sen!)

 

Prošel světem křížem kráž

Itla z mrtvých vstalý.

Nad mrtvolou držel stráž

sám Salvátor Dalí.

 

Lev si vyšel ven

jen v růžových brýlích.

Zabila náš sen

armáda červů žlutobílých.

 

Černě slunce záříce

prošlo zahradaMI.

Vyšly ven i živice

k žulám za radami.

 

Mrtví teď zemřeli,

pozdě je spát,

živoucí zavřeli

šklebící hnát.

Nazpátky stál čas

rumem utopený v rumu

a Moravský kras

rozbil atomovou pumu.

 

Usekl si hlavu

trojklaný nerv,

zasípal na Rusy

prostinký červ.

 

Šlachy praskly na uchu,

protrhly si grál,

zvýrazněn je na duchu

liverpoolský král.

 

Na nose vybuchly oleje

mozky tekly do moře

prase si platinu doleje

a zavrhne ji hoře.

 

Zakrčela Murela

dara tela Halone

zabare sa u Re La

isa mala dalo Ne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cesta do krásna

 

Přes hispánské pláně

přes ten krásný sen,

zapřahaje sáně

vyběh' Šmidra ven.

V co lze těžko věřit

 

Jako z pochvy ostrá kudla

vylét' ze mě ostrý sten,

když jsem viděl toho pudla,

kterak táhne Šmidru ven.

Moderní bestie

 

In Hispani v hospodě

seděl Šmidra o vodě.

Koňak odmítli mu dát

okusoval lidský hnát.

 

 

Slastné chvíle trpkého života

 

Nejkrásnější léto

bývá v Madridu,

ach jak krásné je to 

vyjet na židu.

Jeden život, jedna smrt

Šmidro, žídě, židáčku,

ošklivoučký nosáčku:

abys kouřil budu chtít,

ať tě nenapadne blít.

 

Zapáliv si betku

vsunul jsem mu letku.

Chňapl po ní střelhbitě

vrazil si ji do řitě.

 

Položil jsem na stůl pěst

Šmidra viděl tisíc hvězd.

S oslovením trdlo

stisknul jsem mu hrdlo.

 

Žlutý čtvrtek

 

Krychlový smutek ovládl planetu

vtiskl nám hranaté slzy na líce

a růže kovové vykvetly plané tu

svým vlhkým pohledem vrhám se do svíce.

 

Osudem ztracený zmítám se v jistotě

v tom žhavu přechladném, jenž v černo zbled'

umíraj mrtvoly ve svojí prostotě

a vločky neštěstí roztály v led.

 

To v byru kroutí se spirály vývrtek

ve větru severně marnotratném

doutníku ostrý dým bodal mě ve čtvrtek

v rytmu svém zoufale neobratném.

 

...

 

home