Silvestr Sutina:

O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE

Jevištní thriller o jedenácti obrazech

 

Osoby:       Jeníček

                   Marjánka

                   Otec

                   Macecha

                   Perníkový dědek

                   Perníková bába

                   Selka

                   Policajt 


 Obraz 1.

(otec, macecha)

 

Otec, starý hippie, sedí u stolu s lahváčem a poslouchá hudbu svého mládí. Macecha se přiřítí s hrstí plnou zeleného suchého lupení.

 

Macecha (strkajíc otci seno pod nos): Podívej se, co si ten tvůj zmetek strká pod postel!

 

Otec:          Co to je?

 

Macecha:  To se ptám já tebe!

 

Otec:          Tvé konstatování nepřipomínalo otázku ani vzdáleně.

 

Macecha:  Tak se tě ptám teď. A ztiš ten kravál, co to furt posloucháš? To tam nemáš nic normálního?

 

Otec:          Jestli se ti tohle nezdá normální, tak ne. (Zadívá se na listí) Hergot, marjánka.

 

Macecha (rozhlíží se): Co? Už je konečně doma?

 

Otec:          Jak vidíš.

 

Macecha:  Právě, že nevidím. Kde se vůbec rajdá? Už nebyla dva dni doma.

 

Otec:          Kdo?

 

Macecha:  No, Marjánka, kdo asi? Tvá povedená dcerka.

 

Otec:          Jo, naše Marjánka?

 

Macecha:  Tvoje Marjánka.

 

Otec:          Tak tedy, aby bylo jasné, marjánka doma je, ale Marjánka ne, to máš asi pravdu.

 

Macecha:  Prosím tě, co to tady furt meleš? Ty jsi se snad už opravdu úplně zbláznil. A co tady to uschlý bejlí, jsem se tě ptala už aspoň desetkrát.

 

Otec:          Tohle?

 

Macecha:  A ty vidíš ještě nějaký jiný?

 

Otec:          Tak tohle je konopí, drahá.

 

Macecha:  No, prosím tě, na co má kluk pod postelí konopí? Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit? On je snad praštěnej po tobě, nebo co?

 

Otec:          Třeba si chtěl po nocích uplést námořnický lano.

 

Macecha:  Námořnický lano?! Mamá mě varovala abych si tě nebrala, že jsi z bláznivý rodiny. Kdybych já ji, husa, poslechla. Vzít si starýho moulu s dvěma fakanama. Co já měla nápadníků. Kde já jsem dneska mohla bejt!

 

Otec:          Upřímně lituji, že tam dneska nejsi.

 

Macecha:  Tak to mi řekneš ty, kterýmu vařím, peru, zašívám, nosím lahváče a vychovávám děti.

 

Otec:          Chudáci děti. Bejvalá sice byla kapku divná, ale měla je aspoň ráda. Je jí škoda, holky. Vždyť já jí pořád říkal: Nepij, holka, dyť tě to jednou zabije.

 

Macecha:  Zabije (řezavě se zachechtá)! Uchlastala se sama! A to ty jsi mi, ty zvíře jedno, nakukal, že zemřela na nevyléčitelnou nemoc a já ti na to ještě skočím!

 

Otec:          Některý stádia alkoholismu jsou už bohužel nevyléčitelný. A vůbec, dej mi pokoj. (zesílí muziku)

 

 

Obraz 2.

(Otec, Jeníček, Marjánka, macecha)

 

(Otec sedí u stolu s lahváčem a poslouchá muziku svého mládí. Vstoupí děti.)

 

Otec:          A hele, plody mých dávných vášní. Tak co, Jeníku, co škola? A co ty, Marjánko, jak vysvětlíš svému nejdražšímu rodiči svou několikadenní nepřítomnost u rodinného piliňáku?

 

Marjánka: (Strčí do Jeníčka a šeptne, aby to slyšela i poslední řada) Radši začni ty.

 

Jeníček:     Tatí, dostal jsem dneska jedničku.

 

Otec:          Bravo, to rád slyším. I já jsem jednou dostal ve škole jedničku. Jdeš v mých šlépějích. A z čehopak?

 

Jeníček:     Z máku.

Otec:          Z máku? Co mi to tvrdíš za blbost.

 

Jeníček:     No, co, co? Maňas zkoušel mák, vytasil mě a já všechno věděl.

 

Otec:          Hele, ty mě lakuješ. Ukaž mi žákovskou, určitě ti ji tam zapsal. (Jeníček jde pro žákovskou knížku) A jestli jsi mi lhal, tak tě zrichtuju jak Roboch Pepku. A jen tak mimochodem, nesluší se tak slovutného pedagoga, jako je pan soudruh Macháček, nazýváme Maňasem. My mu tak sice taky tak říkali a ten lotr mě za to málem nechal rupnout z hrachu.

 

Jeníček (podává žákovskou knížku): Tady to je.

 

Otec:          No né, na mou duši. Mák a vedle jednička. (zarazí se) Ale, co je to tuhle? Pětka z řepy! A tudle další z žita. No toto…

 

Jeníček:     No, ale tudle hned je zase jednička z Paličkovice nachový.

 

Otec:          A co to je?

 

Jeníček:     Takzvaný námel, tatí. A tady je dvojka z chmele.

 

Otec:          Prosím tě a to ses ten chmel nemoh‘ naučit pořádně? Víš ty vůbec, jak je to důležitá bylina?

 

Jeníček:     To vím. Vždyť jsem se ti pro něj něco nalítal, když jsi měl déčka.

 

Otec:          Cože? Jaký déčka?

 

Jeníček:     No, deprese, přece.

 

Otec:          To sem teďka netahej. Ty jsi zase sbíral céčka. A co jak jsi za černý céčko vyměnil šlapací auto. A to bylo skoro nový.

 

Jeníček:     No, bylo, ale když jsi ho dostal ty.

 

Otec:          A co ty, Marjánko, jakpak to,  že jsi po dvě noci nenašla cestu domů?

 

Marjánka: Víš… víš… my jsme… my jsme byli… my měli praxi z učňáku.

 

Otec:          V noci?

 

Marjánka: No, v noci. Prej abychom to nedělaly jen ve dne. To prej nejsou takový kšefty.

 

Otec:          Cože, v textilu?

 

Marjánka: V textilu taky…

 

Otec:          No a co jste tam vlastně praktikovali?

 

Marjánka: No, šlapání… a… a… polohy…

Otec:          Prosím tě, jaký polohy? Jako prodavačka v textilu vystačíš s jednou a to v stoje.

 

Marjánka: To taky…

 

Otec:          Nebo si myslíš, že se budeš válet po pultě, nebo dělat stojky mezi regálama?

 

Marjánka: No, já nevím… A taky kasírování.

 

Otec:          No, to je důležitý. To budeš v životě potřebovat furt.

 

(Vejde macecha)

Macecha:  Hele, otče, nezapomněl jsi, že máš jít na rodičák?

 

Otec:          Ty máš rodičák?

 

Macecha:  Já ne, ale tvoje ratolesti. Já už školu dávno opustila.

 

Otec:          Někdy mám pocit, že už v první třídě v pololetí.

 

Macecha:  Cože?

 

Otec:          Ale nic. (Pro sebe): Krucinál, já nato tak krásně zapomněl a ona mi to, nána, připomene. (K ostatním): No tak teda půjdu na rodičák, holt. A to zrovna, když máme U dvou šneků partičku mariáše s panem doktorem a ředitelem Telecomu.

 

Marjánka: Tatí, tak tam nechoď.

 

Otec:          Ale, ale a proč?

 

(Marjánka strčí „nenápadně“ do Jeníčka)

 

Jeníček:     No, je tam strašná zima.

 

Marjánka: Fouká vítr.

 

Jeníček:     Severní.

 

Marjánka: A ten je krutý a padá sníh.

 

Otec:          Teď v červnu?

 

Jeníček:     No a ve škole taky není dvakrát teplo. Víš přece, jaká je to jeskyně.

 

Mařenka: Na to tvý revma by to nic moc nebylo.

 

Jeníček:     A u těch Dvou šneků je určitě tepleji a je to taková vzdušná budova.

 

Marjánka: A když si sedneš ke kamnům, tak si ty své vetchý klouby pěkně prohřeješ.

 

Otec (k maceše) Vidíš, jak mě ty mý děti mají rády. A mají pravdu. Co bych se v takovým nečase vláčel někam na rodičák, když ke Šnekům je to jen přes ulici a to už snad nějak zvládnu.

 

Macecha:  To ti teda věřím. Ale jestli nepůjdeš ty, tak pudu já. Ta dojemná péče těch tvých spratků je mi silně podezřelá

 

 

 

Obraz 3.

(macecha, otec)

 

Macecha:  Tak poslouchej, ty chorý rodiči, co máš doma za výkvět. Tvá drahá Marjánka už nebyla měsíc ve škole a prej bejvá podezřele často vídána před hotelem Zlatá štoudev ve společnosti cizinců a tvůj synáček nejenže propadá ze čtyř předmětů, ale kouří na záchodě, soustavně vyrušuje a dělá děvčatům nemravné návrhy.

 

Otec:          Tak to je opravdový neštěstí. Aby se tak musel ženit s něčím takovým jako jsi ty, to bych mu snad ani nepřál.

 

Macecha:  A to není všechno. Pije a fetuje.

 

Otec:          Kdo?

 

Macecha:  No, co kdo? Tvůj Jeníček.

 

Otec:          Já už myslel, že jejich třídní.

 

Macecha:  Tak ty si z toho ještě děláš srandičky? Tobě je jedno, že kluk je vyvrhel a dcera coura?

 

Otec:          Furt lepší, než kdyby byla běhna. To by se strašně nalítala.

 

Macecha:  Ale já už toho mám dost. Tak abys věděl, ti fakani mi půjdou z domu. Někam je zavedeš a ať se už nevracejí.

 

Otec:          Myslíš do lesa?

 

Macecha:  Do lesa, blázne. Tam by dneska nezabloudilo ani nemluvně.

 

Otec:          A to říkáš ty, která zabloudila na cestě z kuchyně na záchod?

 

Macecha:  Do žádnýho lesa. Do velkoměsta je odvedeš!

 

Otec:          Ale, maceško, do velkoměsta? Ten les je blíž.

 

Macecha:  Do velkoměsta a basta. Čím většího, tím lepší.

 

Otec:          Třeba do Amsterodamu?

 

Macecha:  To je moc daleko.

 

Otec:          Tam by se jim třeba líbilo.

 

Macecha:  To zrovna! Jinýho, většího, strašnějšího. Do Prahy je vezmeš.

 

Otec(s hrůzou): Do Prahy? Maceško, ty nemáš srdce!

 

Macecha:  A jestli se ti to nelíbí, jdi taky a oškubu tě jak kohouta.

 

Otec:          Za tohle přijdeme do pekla….     

 

 

 

Obraz 4.

(Otec, Jeníček, Marjánka)

 

Jeníček s Marjánkou táhnou obrovské tašky prázdných lahví.

 

Jeníček:     Tatí, to jsme opravdu museli jet vrátit ty flašky až do Prahy? U Šneků to nešlo?

 

Otec:          Chtěl jsem si ještě koupit cigára.

 

Marjánka: Ty snad mají U šneků taky. Ne?

 

Otec:          Tady je mají dražší. Počkejte tu, děti moje, trhejte jahody a já zatím najdu trafiku. (odejde)

 

Marjánka: Ten náš táta je dneska nějakej divnej. Vždyť trafika je přímo před námi. A co to říkal o těch jahodách?

 

Jeníček:     Asi mu už začíná harašit z chlastu jako nebožce mamince. Pojď, vrátíme ty flašky.

(Odejdou na druhou stranu)

 

 

 

Obraz 5.

(Jeníček a Marjánka už s prázdnými taškami)

 

Marjánka: Ježíši, to je hrůza. Tatínek se určitě ztratil.

 

Jeníček:     My už asi taky.

 

Marjánka: Co si počneme. Kde budeme spát? Tady je všude samý světlo.

 

Jeníček:     Marjánko, já vylezu na nejvyšší kandelábr a podívám se, jestli neuvidím někde tmu.

 

(Vyleze na kandelábr a rozhlíží se)

 

Jeníček:     Támhle mezi domy vidím temné okno. Půjdeme tam.

(Sleze a odejdou naznačeným směrem)

 

 

 

Obraz 6.

(Perníkový dědek a bába)

 

Dědek sedí skloněn za stolem s chemickou aparaturou. Bába stojí u okna se zatemněním a chce se podívat ven.

 

Dědek:       Babo, necháš to zatemnění na pokoji!

 

Bába:         Dědku, to se ani nemůžu podívat ven?

 

Dědek:       Můžeš, babo, ale ne, když vařím perník.

 

Bába:         To vaříš furt.

 

Dědek:       Nějak se živit musím, pracovat už nemůžu a v kriminále skončit nechci.

(Zvuk rozbitého skla)

Dědek:       Babo, tak se mi zdá, že nám někdo loupí perníček. Hoď voko do špajzu!

 

Bába:         Kdo nám to tu loupí perníček?

 

Marjánka (ze zákulisí): To nic, to jen větříček.

 

Bába:         To byl vítr, dědku.

 

Dědek:       Průvan je tu strašnej, to je fakt.

(Rána padlého předmětu)

Dědek:       Babo, určitě nám někdo loupí perníček.

 

Bába:         Kdo nám to tu loupí perníček?

 

Marjánka: To nic, to je jenom větříček.

 

Bába:         Zase vítr, dědku.

 

Dědek:       To by snad musel bejt uragán. Babo, to se mi nechce líbit.

(Další rána)

Dědek:       To už vypadá na zemětřesení. (Vyskočí a běží do špajzu)

 

 

Obraz 7.

(Dědek, bába, Jeníček a Marjánka)

 

(Dědek táhne za límec zfetované Jeníčka a Marjánku)

Dědek:       Vidíš to, babo? Tohle je ten tvůj větříček! Podívej se, jak vypadají. Loupili nám perníček.

Bába:         Proboha! Co budeme dělat?

 

Dědek:       Zatracená práce. Já je zatím zavřu do chlívku. (Odvede je) Babo, musíme se jich nějak zbavit.

 

Bába:         Hodíme je do pece. Uhlí stejně ještě nepřivezli, tak si aspoň přitopíme. Co říkáš, dědku?

 

Dědek:       No jo, ale když se pálí člověk, babo, tak to hrozně smrdí. Já to znám, já jsem přece léta dělal v krematoriu. To není, jako když pálíš kladenský. Policajti by nás mohli vyčmuchat.

 

Bába:         Tak je, dědku, necháme pořádně vyhubnout. Kost a kůže už snad tak nesmrdí.

 

Dědek:       Ba ba, babo. Nejvíc smrdí sádlo. Jen aby to dlouho netrvalo.

 

 

Obraz 8.

(Dědek, bába, Jeníček a Marjánka)

 

Dědek:       Babo, už jsou dost hubený?

 

Bába:         Zkusím to. Podej mi něco.

(Dědek jí podá dvě injekční stříkačky s jehlami. Bába odejde a za chvíli se vrátí)

 

Bába:         Jsou kost a kůže. Zlomila jsem o ně obě jehly.

(Dědek dojde pro děti a přivede je)

 

Dědek:       Babo, šoupni je tam a já se jdu podívat ven, jestli to nebude moc smrdět.

 

Bába (vezme lopatu): Tak, děťátka, pěkně si na tu lopatu sedněte, půjdete se ohřát.

 

Jeníček:     Je s námi konec!

 

Marjánka: Babičko, když my ale nevíme, jak se na tý lopatě sedí.

 

Bába:         To je dneska mládež. Co vás v tý škole učí?

 

Jeníček:     Integrály a derivace.

 

Bába:         Tak dobře, já vám to tedy ukážu. Podržte mi tu lopatu.

 

Dědek (z venku): No tak co je? Nebo to tak málo kouří?

 

Bába:         Počkej, dědku, já jim jen něco ukážu.

(Sedne na lopatu a děti ji šoupnou do pece)

 

Jeníček:     Ještě, že mám tu koženou bundu. Zlomila si o ni jehlu.     

 

Marjánka: Mě trefila akorát ten širokej náramek.

Jeníček:     Padáme.

 

Marjánka: Tudy ne. Tam straší ten dědek.

 

Jeníček:     Tak přes špajz.

(Odběhnou a ze špajzu se ještě ozve:)

 

Jeníček:     Jé, Marjánko, tady je perníku! Vezmeme si zásobičku.

(Vejde dědek)

 

Dědek:       Co se to tu děje?

 

Bába(z trouby): Pomoc!

 

Dědek(otevře pec): Co tam děláš?

 

Bába:         Nakecali mi, že neumí sedět na lopatě, tak já jim to chtěla ukázat a oni, darebáci, mě pak hodili do trouby.

 

Dědek:       No a kde teď jsou?

 

Bába:         No, kde by byli? Utekli!

 

Dědek:       Ale, babo, vždyť oni nás udají!

 

Bába:         Tak co tu stojíš, dědku! Běž a odkrágluj je!

 

 

Obraz 9.

(selka, Jeníček, Marjánka, dědek)

 

(Na scéně je selka s motykou a přiběhnou děti.)

 

Marjánka: Pani, pani, pomozte nám! Honí nás dědek z perníkový  chaloupky!

 

Selka:        Nebojte se, dítka zlatá. Utíkejte domů a já ho tu zdržím.

(Děti odběhnou vpravo. Vtrhne dědek.)

 

Dědek:       Osobo, neběžely tudy dvě děti?

 

Selka:        Pleju konopí.

 

Dědek:       Cože?

 

Selka:        Pleju konopí.

 

Dědek:       Kdo se vás na to ptal? Já chci vědět, jestli tudy neběžely dvě děti.

 

Selka:        Až vypleju, budeme kropit.

 

Dědek:       Probůh, já jsem se vás ptal, jestli tudy neběžely… nebo vlastně jestli tu běžely děti dvě.

 

Selka:        Až pokropíme, budeme trhat.

 

Dědek(chytá se za hlavu): To je mi úplně jedno, ženská! U všech rohatců, dvě děti běžely-li či neběžely-li-li.

 

Selka:        Až vytrháme, budeme sušit.

 

Dědek:       Ona mi snad nerozumí! Dělejte si s tím co chcete. Zwei Kindern laufen furt pryč hier tudy?

 

Selka:        Až usušíme, budeme drolit.

 

Dědek:       Two childerns run here, deux enfants, rebjata uběžala s majim pěrničkom.

 

Selka:        Až rozdrolíme, budeme kouřit.

 

Dědek:       Osobo, sedíte si na uších? Já se vás přece ptám, jestli tudy běžely dvě děti!

 

Selka:        Dvě děti?

 

Dědek:       No sláva!

 

Selka:        A že jste se nezeptal hned? Běžely tudy. Tam. (Ukáže vlevo a dědek tam bez meškání vyrazí).

 

 

Obraz 10.

(Otec, Jeníček, Marjánka, macecha, policajt)

 

(Otec sedí u stolu s lahváčem jako v 1. obrazu a poslouchá totéž. Macecha sedí u téhož stolu. Vběhnou děti s krabicí perníku.)

 

Jeníček:     Jé, tatí, ty už jsi se taky našel?

 

Marjánka: My už jsme taky doma.

 

Otec:          Děti zlaté, to jsem rád, že vás zase vidím. (Otočí se k maceše oněmělé záští) A ty zmiz z mého domu. Dost bylo macechy! (Macecha se zvedne a vztekle odejde) Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás natěšil, navzpomínal a natrápil.

 

Jeníček:     Podívej se, tatí, co máme. (Ukazuje krabici)

 

Otec:          Co to je?

 

Marjánka: Perník.

 

Jeníček:     Když to střelíme, tak za to pěkně utržíme.

(Vstoupí policajt v uniformě)

Policajt:      To tedy ano. Asi tak deset let. Jménem zákona se krabice zabavuje, vy zadržujete. Už vás sleduji od Kačerova.

 

Jeníček (strčí krabici Marjánce): Honem s tím něco udělej!

 

Otec(k policajtovi): Tak bacha, mládenečku, co ty jsi vlastně zač?

 

Policajt:      Policajt.

 

Jeníček(k Marjánce): Třeba to spláchni do hajzlu. (Marjánka se plíží pryč)

 

Otec:          To by moh´ říct každej. Můžeš to nějak dokázat?

 

Jeníček:     A je to v hajzlu. Ten hajzl…

 

Policajt:      Copak vy to nepoznáte?

 

Otec:          A podle čeho, ty chytrej?

 

Policajt:      Podle uniformy.

 

Otec:          A tohle je uniforma?

 

Policajt:      Samozřejmě.

 

Otec:          A policejní?

(Mezitím se vrátí Marjánka s prázdnou krabicí)

 

Policajt:      To si teda pište.

 

Otec:          Jendo, přines mi tužku a papír.

 

Jeníček:     Na co?

 

Otec:          Ale, pan policajt se mi chystá něco diktovat.

 

Policajt:      Co bych diktoval?

 

Otec:          To snad musíš vědět ty.

 

Policajt:      To nechápu.

 

Jeníček:     Tady je tužka a papír.

 

Otec:          Tak spusť.

 

Policajt:      Pro pána krále, co?

 

Otec:          No to, co si mám zapsat.

Policajt:      Jak jste na to přišel, že si máte něco zapsat?

 

Otec:          Vždyť ty jsi mi řek‘, abych si to psal.

 

Policajt:      Kdy?

 

Otec:          Před chvílí.

 

Policajt:      Před chvílí?

 

Otec:          To si piš.

 

Policajt:      A co?

 

Otec (mávne rukou): Co chceš.

 

Policajt:      A vůbec, jménem zákona, dejte sem tu krabici.

(Marjánka mu ji podá)

 

Policajt (zklamaně): Vždyť v ní nic není!

 

Jeníček:     A co by v ní jako mělo bejt?

 

Policajt:      Mě poslali, abych zajisti zásilku pervitinu z Prahy a vás taky.

 

Otec:          Tak vidíš. Vem si tu škatuli a vypadni.

 

Policajt:      Když já už jsem ale ženatej.

 

Otec:          Jakýpak copak. Chtěl jsi krabici, tak si ji nech a zmiz.

 

Policajt:      A co bych  s ní dělal?

 

Jeníček:     Třeba jste si to chtěl na ni napsat.

 

Policajt:      A co?

 

Jeníček:     To co jste chtěl prve diktovat tátovi.

 

Otec (podává policajtovi tužku): Tady máš tužku.

 

Policajt:      Ale já tu krabici nechci!

 

Jeníček:     Ale kam si to zapíšete?

 

Otec:          Ať si to zapíše za uši.

 

Policajt:      Ale jak?

 

Marjánka: Ukažte, já vám to tam zapíšu. (Vezme si tužku a policajta za hlavu) Tak diktujte.

Policajt:      Ale co?

 

Otec:          To přece musíš vědět ty.

 

Policajt:      Ale já si nechci nic zapsat!

 

Otec:          Tak proč jsi sem lez‘?

 

Policajt:      Pro pervitin.

 

Jeníček:     Tatí, to je ňákej feťák!

 

Marjánka: A převlečenej za policajta.

 

Otec:          A ještě k tomu asi narkoman! A ven!

 

Policajt:      Na shledanou.

 

Otec:          Já snad z toho budu muset zajít ke Šnekům.

 

 

Obraz 11.

(Otec, Jeníček a Marjánka)

 

(Otec sedí u stolu a vejdou děti)

 

Jeníček:     Tatí, tatí, úspěšně jsem udělal všechny reparáty a postoupil do dalšího ročníku.

 

Marjánka: A já dneska prodala tři lajntuchy a ostřihla tři metry mušelínu.

 

Otec:          To rád slyším, dítka drahá. Vidíte a stačilo málo. Jeník zanechal pití a drog, Marjánka nočního života v Zlatý štoudvi a výsledek se dostavil. Jestli Jeník za rok odmaturuje, tak půjde na vysokou a koupím mu auto a tobě, Marjánečko, po vyučení koupím krám na hlavní třídě.

 

Marjánka: Ale tatí, to stojí fůru peněz. Kde bys na to vzal?

 

Jeníček:     Jasně, vždyť co nepropiješ, prohraješ v mariáši.

 

Otec:          Děti, založil jsem s perníkovým dědkem a bábou společnost s ručením omezeným…

 

Marjánka: Cože, tatí, ty ses dal na obchodování s drogami?

 

Jeníček:     Já přestal a ty s tím začneš?

 

Otec:          Ale děti, nechte mě domluvit. Dědek s bábou už nevaří pervitin. Odstěhovali se do Pardubic, kde jim vrátili v restituci pekárnu a teď pečou pravej pardubickej perník. Oni pečou a já se starám o obchod. Máme už dvě stě krámků i v Bavořích a Rakousích a budeme se rozšiřovat dál.

Marjánka: To je úžasný, tatí.

 

Jeníček:     A jen málo chybělo a místo bohatství jsme bručeli v lapáku.

 

Otec:          Tak se všechno podařilo. Dobro zase zvítězilo.

 

KONEC

home