Jiří Halama Rosol:

Kanada 1996

(CESTOVNÍ DENÍK)

 

2.VIII.

 Tak už to začalo. Je pátek tři čtvrtě na pět a všichni účastníci jsou již na místě srazu. Sice na dvou místech, jelikož o sobě neví, ale časem jsme se přeci našli. Jediný Manekýn odchází směrem do města s tím, že musí zakoupit ještě nějaký heřmánek. Přihnal si to asi za půl hodiny rychlostí 8 mil za hodinu s plnou taškou gambrinusských granátů.

Autobus měl samozřejmě půl hodiny zpoždění a kdybychom se pak drze nevnutili do vozidla, stojíme tam určitě ještě tejden.

Cesta probíhala pro většinu účastníků celkem bez problémů. Pro mě to však nebylo nic příjemného. Vycestoval jsem se střevním diskomfortem a doprovodnou teplotou 38,5 stupňů Celsia. Záchod v luxusním autobuse značky Volvo jsem navštívil dvakrát a jedenkrát veřejné záchodky na odpočívadle v Rozvadově.

Ještě bych měl připomenout sestavu zájezdu. Takže: Jarda Čechura (Hary), Pavel Pálek (Manekýn), Bohuslav Škarda (Michal), Jiří Soukup (Táta) a já Jiří Rosol (Halama).

Na plzeňském centrálním autobusovém nádraží jsme také poznali kamarády z Českých Budějovic (jmenujou se Sladký a Müller, jeden z nich je Vohráblo, ale ještě nevím který).

 

 3.VIII.

 Noc se brzy přehoupla. Občas nám šoféři zastavili na odpočívadle, občas jsme si koupili studenej Gambáč od řidiče, popili, pokecali a jeli dál. Do Paříže jsme přijeli s předstihem o tři čtvrtě hodiny. Místo v osm hodin, asi ve čtvrt na osm.

Kamarád Vohráblo, ovládaje francouzský jazyk, šel zjistit nejpřijatelnější způsob dopravy na letiště Charlese de Gaula. Vyhrál to taxík (prý za 180 FF). Jedna posádka platila cca 170, druzí 150 a nás, které vezl umouněný cikán bez označení TAXI a bez taxametru, přišla jízda na 200 FF.

Na letišti jsme se „binkali“ skoro sedm hodin, jelikož aero mělo opět asi hodinu zpoždění.

Hned po příjezdu do Paříže se k nám namontovala jedna slovenská děva, cestující za svou sestrou do Vancouveru a spoléhala na naše zkušenosti. Nakonec jsme byli rádi, že ji máme, jelikož nás vytáhla z nejedné bryndy díky svojí angličtině. Druhá náplava byl „pražskej Honza“ v teplákách, který jel též za svojí sestrou do Vancouveru. Ten dokonce potřeboval i nás.

Já jsem nasadil novou léčbu a sice aplikaci horké čokolády. Výsledek byl ten, že jsem byl na letištním WC pouze dvakrát.

Odlétali jsme tedy asi v 15:00 hodin letadlem společnosti TRANS AT L 1011, které pojme asi 329 lidí na palubu. Byli jsme tu našlapáni jako sardinky a kromě Budějovičáků jsme seděli všichni odděleně. Manekýn prohlásil, že s námi zalepili všechny díry v letadle, aby tam neteklo. Během cesty jsme obdrželi dvakrát kompletní menu a sem tam nějaké nápoje. Během letu jsem byl třikrát na stolici a cestu jsem tedy přežil.

Asi po půl hodině letu jsme se zděsili, neboť ocelový maxipták začal znenadále přistávat. Po chvilce jsme se dozvěděli, že jsme v Londýně a doposud prázdný střed letadla kompletně obsadili Londýňané a cestující vracející se do Kanady.

Druhé mezipřistání už nás vůbec nepřekvapilo. Bylo to někde na Labradoru (asi nějaký Good bye), kde jsme pouze doplnili zásoby, palivo a také zde nastoupily dvě „hajzlbáby“ – údernice, které nám vyglancovaly WC.

Těmito nečekanými mezipřistáními se let prodloužil z očekávaných osmi až devíti hodin na třináct.

Do Vancouveru jsme přiletěli v 19:06 místního času. Po průchodu krásným letištním prostorem jsme se k našemu velkému překvapení setkali s našimi průvodci Líbou a Hanušem Salzovými. Čekali na nás s čerstvě zakoupeným mikrobusem Chevrolet pro patnáct pasažérů o obsahu 5,7 litru. Po chvilce poplácávání jsme naložili bagáž a jeli zařídit několik nutných, pro zájezd potřebných, záležitostí. Moc se nám nedařilo. Žádná z žádoucích osob nebyla doma a město bylo plné policajtů, neboť zde byla nějaká oslava s ohňostrojem. Z cesty se stala okružní vyhlídková jízda nočním Vancouverem. Nakonec jsme došli pěšky do české restaurace SLAVIA, kde nám nalili celkem slušné pivo za 3,25 dolaru. Kasařovi by s zvláště líbilo, neboť bylo studené, bylo ho hromadu a nemělo vůbec žádnou pěnu. Dali jsme si jedno, dvě a jeli hledat nocleh. V autě jsme všichni zvadli. Asi se nám stýskalo po tmě, neboť jsme díky časovému posunu o jednu noc přišli.

Nakonec jsme zajeli pod místní zalesněnou sjezdovku, do jakéhosi kempíku, který se jmenoval GROUP CAMPESITE RESERVATIONE REQUIARED. Kluci z Budějovic spali v autě a ostatní jsme si ustlali pod jakousi chatičkou, která byla zavřená, na palouku. Natáhli jsme jednu velkou plachtu, na tu karimatky a sebe ve spacákách jsme přikryli další plachtou. Vypadali jsme jako jedna velká pizza.

Všem se nám přestalo chtít spát a tak jsme kecali a popíjeli pivo domácí výroby, které měl Hanuš od nějakého kamaráda a všichni se navzájem ujišťovali, že pršet nebude. Pak jsme postupně zvadli.

 

 

4.VIII.

 

Ujišťovali jsme se zbytečně. Ještě nebylo ani půl páté a Táta s Michalem už přešlapovali před chatkou, jelikož byli „turch.“ Pak vstal Hanuš, udělal polévku a postupně rezignovali všichni, protože jsme byli mokrý a zapařený pod plachtou jako siláž. Manekýn křičel, že je to krásnej zájezd, že za něj dal půl milionu a „vono tůdleto.“ Největší šok však byl, když kdosi zjistil, že ta chatka, pod kterou jsme trpěli, byla otevřená. Tak jsme zde aspoň zatopili, posnídali, usušili věci a poklábosili.

Potom jsme zabalili vše oschlé, někdo ještě i polomáčené a vyrazili opět do města za služebními záležitostmi a také hlavně hledali Rutku (což je dcera ředitele cestovní kanceláře) s jejím boyfriendem Pavlem, neboť by se měli ode dneška zúčastnit našeho putování.

Konečně jsme vyrazili za přírodními krásami. Nejdříve jsme jeli po vancouverském pobřeží, přejeli známý obrovský most LIONS BAY BRIDGE, který se ve svém středu zdvihá, aby zde mohly projíždět velké zámořské lodi. Zastavili jsme se také v soukromé galerii paní Vyhnálkové, kde jsme si příjemně pohovořili.

Dnešní den by se mohl nazvat dnem vodopádů. První se jmenovaly SHANNON FALLS, druhé BRANDYWINE FALLS (výška 77 m) a třetí, ze kterých šel největší strach NAIRN FALLS. Po celé cestě bohužel průběžně pršelo, bylo často zataženo a tak jsme neviděli všechno to, co by se dalo vidět. A když to bylo vidět, tak to bylo fantastický. Ať třeba obrovské horské štíty se zasněženými vrcholky, krásné, průzračné, divoké řeky, modrozelená jezera a tak dále. Snad se počasí zlepší!

Zajeli jsme také pod lyžařské středisko WHISTLER a navštívili přístav SQUAMISH, kde jsme koupili „tříkilovku kunerolu“ a vyslechli jakéhosi Slováka, který kamsi volal mobilním telefonem, že je „naozaj zamračené.“

Navečer jsme se jeli ubytovat do lesa poblíž PEMBERTONU. Když jsme postavili stany na Sovím potoku, přijel nějakej chasník (mysleli jsme, že policajt či ochranář a že nás vyhodí) a upozornil nás, že kousek odtud potkal medvídě, tak abychom si dali pozor, že stará určitě nebude daleko.

Za medvědy jsme ostatně vyjeli mezi návštěvou vodopádů na osvědčené smetiště, kde obvykle pár huňáčů pobývá. Bohužel skládka byla obehnána „ostnáčem“ s elektrickým napětím a po medvědech ani stopy.

Večer jsme odjeli na pivo do asi deset kilometrů vzdáleného Pembertonu, kde nám nosili místní beer ve džbánech z umělé hmoty o obsahu asi 1,5 litru. Večer jsme opět za deště uléhali.

 

 

5.VIII.

 

Ráno jsme posnídali čaj, polévku s „kunerolem,“ vločky a saskatuns (což je něco jako borůvky a hložinky dohromady a roste to na keři – je to docela dobré). Vyrazili jsme směrem na MOUNT CURIE a vyfotili blízkou horu stejného jména (ta se před námi zjevila až ráno). Dnes nám počasí přálo, bylo docela vidět a tak jsme neustále natáčeli neuvěřitelné množství monumentálních kopců, nádherných jezer a křišťálových, divokých potoků a řek.

Naše cesta vedla přes LILLOOET, CLINTON (tam jsme se prošli, zapsali na jednu z cedulí, kam se podepisují návštěvníci z celého světa, zahlédli tu prvního soba a někteří z nás si zde koupili pohledy), 100 MILE HOUSE a WILLIAMS LAKE.

Největší jezera se jmenovala JOFFRE LAKE, tam jsme viděli i ledovec, z něhož se jezero napájí, dále DUFFEY LAKE, LAC LA HACHAL a WILLIAMS LAKE.

Také dnešní cestu jsme zakončili v sympatickém tábořišti u BLUE LAKE (Modré jezero). Proto jsme si taky koupili Blue beer u benzinové pumpy, kde jsme doplňovali „šťávu.“ Povečeřeli jsme kolínka se slaninou a párkem. Pak jsme vyjeli s Harym na kanoi na ryby, ale třpytka, kterou jim nabízel, jim asi nechutnala. U ohně se troch hrálo na kytaru, pilo pivo a zřejmě asi rum, protože Vohráblo bylo ráno všelijaké. Já už chodím na WC jen dvakrát denně a teplotu mám pouze 37,3° C.

 

 

6.VIII.

 

Vstali jsme celkem brzy, většina z nás se ráno vykoupala v celkem teplém, nádherně čistém jezeře a asi ve čtvrt na deset jsme „zvedli kotvy.“

Minuli jsme jezero TYEE LAKE a podél mohutné řeky FRASER jsme dojeli až do města QUESNEL. Tam jsme vletěli do informačního střediska a napakovali se mapami a různým propagačně – informačním materiálem.

Cestou do BARKERVILLE jsme zahlédli prvního medvídka. Byl to asi dvouletý černý medvěd hnědý, který nám přeběhl přes cestu.

V Barkerville jsme navštívili nádherný skanzen bývalého zlatokopeckého městečka. Pobyli jsme tady asi dvě hodiny, hodně točili a poslali pár pohledů. Pobíhala zde spousta jakýchsi místních syslů. Z místní fauny jsme cestou ještě viděli soba, srnky, jeleny, volavky a takové malé veverky, které se nazývají chimpung. Jsou docela krotké a žijí v dírách v zemi. Také komárů směrem na sever přibývá.

Z Barkerville jsme jeli dlouhou cestou bez přestávky až do PRINCE GEORGE. Zde jsme udělali velký nákup za ještě rozumné peníze. Na severu prý bude mnohem dráže. U jednoho nákupního střediska se mi podařilo nashromáždit asi devět golfových míčků od borců, kteří při tréninku odpálili míčky až za hradbu svého hřiště.

Když jsme nakoupili, sežrali jsme doslova čtyřkilový kýbl zmrzliny a vyjeli hledat tábořiště. To jsme našli bez problémů, neboť nás Hanuš zavezl k dalšímu krásnému jezeru COBB LAKE. Zde jsme si uvařili plný kotel „buřtguláše“ a šli spát.

 

 

7.VIII.

 

Ráno jsme vstali po šesté hodině, což vlastně činíme na zájezdu doposud a nikomu to ani nepřijde – pokud se nehýří. „Hanušojc“ nám upekli specialitu a sice „ovesnou placku vločkovou,“ tu jsme posnídali, dojedli „buřtguláš“ a připravili se na cestu. Vypadá to, že dnes bude zase hezky. Zatím nejlépe bylo včera.

Ubíráme se na severozápad a počasí se trochu zkazilo. Jedeme přes VANDERHOOF, FORT FRASER, tam jsme projeli kolem jelení farmy, kde chovají tato zvířata a neustále jim uřezávají jejich ozdobu, o kterou však žádnej chlap nestojí. Ve FRASER LAKE jsme zastavili, vrátili lahve od piva a vlastně také plechovky, za které dávají též deset centů. Sbíráme je tedy kde se dá. Na prostranstvích, v lesích, pangejtech apod. Ve Fraser Lake jsme si koupili také pivo, což je zde velký problém, neboť v této demokratické zemi toho člověk v této oblasti moc nesmí. Alkohol včetně piva se zde dostane jen ve vybraných obchodech, takzvaný liquer store a to ještě jen v určitou dobu. Na rozdíl od jiných obchodů je tu ve svátek a v pondělí zavřeno. Pivo se ani nesmí konzumovat volně na ulici, ani například uvnitř auta. Naštěstí máme tmavá skla, ale přesto si musíme dávat pozor, aby nás neviděla kompetentní osoba, nezastavila nás, nedala pokutu, zbylé pivo nám nevylila a neřekla: „Tak a máte to!“

Dále jsme minuli BURNS LAKE, HOUSTON, TELKWU a přestávku jsme udělali ve SMITHERS. Od Houstonu se začaly zase objevovat zasněžené štíty hor a právě Smithers, které jsme si prohlédli, je krásné horské městečko alpského charakteru.

Záhy na to jsme popojeli k nádherným vodopádům. Do obrovského údolí se snášely tři vodopády, z nichž jeden byl větší než druhý a ten třetí byl menší, než ty první dva.

Chvilku na to jsme zaznamenali krásný zážitek. Na řece BULKLEY táhli lososi a v jedné nádherné, divoké soutěsce je indiáni (ti jsou jediní, kdo smí salmony, jak se jim zde říká, při této příležitosti chytat) chytali do podběráků. Docela nás naštvali, protože vysílené ryby nechutně porcovali a vůbec s nima surově zacházeli. Když jsme odjížděli, Manekýn na ně zvolal: „Komančové jsou slepé vrány!!!“

Dole jsme popojeli do HAZELTONU, kde jsme navštívili Historical indian village museum. Zapsali jsme se do pamětní knihy jako Hadí vrány a „mazali“ pryč podívat se na místní most, který je vyroben z jakési železné mříže. To proto, aby v zimě sníh propadával, namísto toho, aby se zde hromadil a namrzal.

Teď už nezbylo nic jiného, než si najít kemp. Po trošce nesnází jsme ho našli a stál za to. Bylo to místo s krásným výhledem na řeku SKEENU a prakticky kolem dokola jsme byli obklopeni impozantními horskými štíty. Našli jsme tu hromadu křemenáčů a chystáme tedy smaženici. Tu jsme nakonec přežili, ale moc lidí se do ní nehrnulo.

Musím připomenout, že odpoledne jsme u silnice zahlédli druhého (někdo prý i třetího) černého medvěda. Ráno, když Hary s Ádou chytali ryby na Cobb Laku, zahlédli vydru.

 

 

8.VIII.

 

Dnes jsme měli rekordní čas výjezdu a to ve čtvrt na devět. Krátce po startu jsme zahlédli malého medvídka na stromě, vrátili jsme se ho nafilmovat, ale stačil se nám zatím schovat.

V nedaleké KITWANZE jsme si prohlédli sbírku velmi starých totemů. V blízkosti exemplářů se nacházelo učňovské středisko pro výrobce totemů. Poblíž místního dřevěného indiánského kostelíka jsme si pohráli s malým štěnětem vlčáka, kterého jsme se pak nemohli zbavit. Blízko benzínky v Kitwanze ležel v příkopě přejetý medvěd. Asi to měl na svědomí nějaký místní truck.

Udělali jsme malou přestávku u řeky Skeena, kolem které jsme se ubírali. Přečetli jsme si pamětní ceduli o tehdejších lodích, které sem z Pacifiku jezdily od roku 1889 až do roku 1912, než sem zavedli železnici. Při odjezdu se na protější straně řeky usadil orel bělohlavý, ale opět zvednout se nám ho však nepodařilo, přestože jsme všichni řvali jako paviáni.

Zastavili jsme v TERRACE, kde jsme doplnili zásoby, pivo, zakoupili hadici k plynovému vařiči a jeli dál.

Pokračovali jsme, jak jinak, než krásnou přírodou mezi nejrozmanitějšími kopci Pobřežních hor (COAST MOUNTAINS), kolem průzračných jezer, z nichž největší bylo KITSUMKALUM LAKE a jezera LAVA LAKE, kde jsme na chvilku zastavili.

Poté jsme jeli shlédnout lávová pole, která tu leží už dvě stě padesát let od výbuchu sopky AIYAMSCH. Pak jsme zajeli k vodopádům na struskovém potoce VETTER FALLS. Lávová pole nám velice připomínají okolí bývalých hrudkoven v Ejpovicích. Zajímavý zde byl také otvor po stromu, který zalila láva a on nestačil shořet. Později strom vyhnil a zbyl po něm krásně kulatý otvor. Potom jsme se vyfotili u památníku (takové haldy kamenů), který zde byl zhotoven na počest dvou indiánských vesnic, které byly výbuchem sopky a žhavou hmotou zničeny. Zahynulo zde tehdy asi dva tisíce lidí.

Další zastávka byla v jedné nedaleké indiánské vesnici, kterou jsme si prohlédli, oprubovali jejich lávku zavěšenou na lanech a nakonec koupili za deset bagů od indiánů uzeného, sušeného lososa. Kromě Táty všem chutnal.

Tábořiště jsme našli opět perfektní. Bylo to na samém břehu DRAGON LAKE (Dračí jezero), z jedné strany obklopeném horskými štíty a ze zbývajících stran krásnou přírodou.

Večer jsme měli rybí hody, neboť Hary s Ádou konečně chytili ryby. Ulovili čtrnáct pstruhů, nějaký místní Kanaďan nám dal další dva, jiný Kanaďan nám věnoval pěkného salmona. Bylo to fantastické jídlo, všichni se přežrali a přesto nám ryby zůstaly ještě na ráno. S jedním z Kanaďanů poseděla část naší osady asi do tří hodin.

 

 

9.VIII.

 

Dnes ráno jsme nevstávali, protože od časného kuropění stále prší a prší a prší. Kolem deváté hodiny jsme se přeci jenom shromáždili a společnými silami jsme instalovali plachtu nad oheň a nad stůl místního tábořiště („kempsajtny“). Pak jsme snědli všechny zbytky z předešlého dne, uvařili „gulášovku“ a teď sedíme, koukáme a čekáme, co se vyvine. Vyvinulo se jen to, že pořád prší a tudíž dnes raději nikam nepojedeme. Došla nám pitná voda, tak ji chytáme do plachty nad sebou a vaříme z ní střídavě čaj, meltu a polévku.

Ve vodě se objevila velice krotká vydra, ale filmovat se moc nechtěla. Ryby dneska nebraly, tak jsme si ohřáli párky a samozřejmě za deště šli spát.

 

 

10.VIII.

 

Ráno opět pršelo, přesto jsme vstali v šest hodin a jali se balit. Zmákli jsme to do čtvrt na devět, kdy jsme vyrazili. Jeli jsme po hrozně děravé cestě až na hlavní tah na sever. Tam asi před desátou hodinou přestalo konečně pršet.

Zastavili jsme v severské vesničce VAN DYKE CAMP, doplnili pohonné hmoty a prohlédli si tuto osadu, kde bydleli vlastně jen samí dřevaři.

Kolem MEZIADIN LAKE jsme odbočili směrem k Aljašce. Brzy nato jsme narazili na statného medvěda. Zastavili jsme a řádně si ho natočili. Zanedlouho jsme přijeli ke krásnému modrému ledovci BEAR GLACIER, který vlastně ústil přímo do protékající řeky a též jsme si ho řádně zdokumentovali.

Následovala zastávka ve STEWARTU a po té jsme opustili území Britské Kolumbie (BC) a překročili hranici mezi Kanadou a USA a vstoupili jsme do městečka HYDER, které se nachází již na Aljašce. Navštívili jsme místní vyhlášený lokál, dali jsme si třetinku piva za 3 CAD a zanechali zde navštívenku ve formě popsané české dvacetikoruny, kterou jsme připíchli na stěnu. Tato hospůdka je totiž od dávných časů neustále vytapetovávána bankovkami z celého světa. Po prohlídce Hyderu a zakoupení několika suvenýrů jsme se vrátili do Stewartu a nakoupili zde základní potraviny, tj. pivo a chléb.

Vyrazili jsme vzhůru na sever zpět přes MEZIADIN JUNCTION opět krajinou krásných zelených kopců se zasněženými „šruchtami“ a občas skalními útesy. Po cestě jsme opět zahlédli dva medvědy. Projeli jsme osadou BELL II a překročili 57. rovnoběžku. Překvapivě náhle jsme si našli tábořiště u nevelkého jezera ECHO LAKE, nedaleko před BOB QUINN LAKE. Hary zde chytil jednoho pstruha a poprvé jsme pozorovali prodloužení dne. Ještě v půl jedenácté bylo trochu vidět.

 

 

11.VIII.

 

Ráno jsme vyrazili v osm hodin, jeli jsme opět hezkou přírodou, občas zastavili, pokochali se a mnohé vyfotili. Opět jsme zahlédli černého medvěda v „pangejtu“ u cesty. Mimochodem včera, když jsme z lodi nabírali pitnou vodu z jezera Echo Lake, vyrušili jsme vydru a celou dobu nám nadávala zdejší vodní kachna zvaná loonie (mimochodem je zobrazena na jednodolarové minci).

Pokračovali jsme kolem Bob Quinn Lake, KINASKAN LAKE a TATOGGY, kde jsme se zastavili a obdivovali sbírku losích parohů, připevněných na tamních boudách. Zastavili jsme ještě u jezera EDDONTENAJON, kde jsme trochu pofotili.

Jelikož jsme potřebovali novou konvici a rošt, zabrousili jsme na smeťák, ale kromě prázdných plechovek jsme nic nenašli. Jen hromadu křemenáčů. Ty však byly červivé.

Na 40 MILE FLATS jsme si všichni umyli páchnoucí ruce ze smetiště. V DEASE LAKE jsme posvačili, doplnili pohonné hmoty a rozhodli se, že neodbočíme k impozantnímu TELEGRAPH CREEKU z obavy ze špatného počasí. Má zde být nějaký extrémní kopec, který za blátivého počasí nelze vyjet. Proto směřujeme dále na sever na ALASKA HIGHWAY.

Asi po hodině cesty jsme odbočili do opuštěného městečka CASSIAR, které ještě nedávno obývali dělníci, těžící zde azbest. Když vyšlo najevo, že se jedná o velice nebezpečnou surovinu, všichni ihned kompletně městečko opustili (asi v roce 1992). Kromě kostela bylo toto nevelké městečko vybaveno i plaveckým bazénem a zimním stadionem.

Ve tři čtvrtě na pět jsme překročili hranici YUKONU a řádně jsme se tu u cedule vyfotili. Na křižovatce s Alaska Highway jsme doplnili benzín.

Dnes jsme ujeli zatím asi nejdelší štreku, cirka 660 kilometrů, přiblížili jsme se 60. rovnoběžce a dnešní pouť jsme zakončili u jezera HELEN LAKE. Teď je právě tři čtvrtě na deset a slunce teprve zapadá.

Ještě zpravodajství o fauně: Někteří členové naší výpravy zahlédli při jízdě dva losy nedaleko silnice.

Hanuš zjistil svým přístrojem {GPS – pozn. red.}, že se nacházíme 7420 kilometrů vzdušnou čarou přes severní pól od Plzně. {Ve skutečnosti se jednalo o České Budějovice, protože byly zadány souřadnice 49° s.z.š. a 14°30´ v.z.d. – pozn. red.}

 

 

12.VIII.

 

Dnes jsme si trochu pospali. Většina účastníků vstávala asi v 7:15. Bylo poznat, že dnešní noc byla již na území Yukonu, neboť mnohým kamarádům bylo docela chladno. Posnídali jsme Labradorský čaj a takzvaný banek, což je jakási buchta z celozrnné mouky, vody z rybníka, trošku oleje a kypřícího prášku. Rutka nám ho upekla večer tomu nazad.

Vohráblo si ráno čistil zuby a spadl po krk do jezera, kde bylo ani ne po kolena vody. Pořád jsem nevěděl, proč mu tak říkají. Krátce na to filmoval z auta a při skončení si skřípl vlasy do okýnka.

Vyrazili jsme na západ, zastavili se v TESLINU, vyřídili pár formalit a pokračovali podél Teslinského jezera, které má délku asi 120 kilometrů. Zastavili jsme v JAKES CORNER, doplnili benzín a prohlédli sbírku všech možných pojízdných monster, přístrojů, motorových pil apod. Pak jsme opět vyrazili na jih k teplým pramenům, čímž jsme se vrátili opět do British Columbia.

Dojeli jsme do ATLINU, který vypadal jako přímořské městečko, neboť se rozkládal na břehu obrovského jezera stejného jména. Horké prameny, ke kterým jsme směřovali, byly však vzdáleny ještě 24 kilometrů kamsi. Na místě jsme našli louži o průměru asi 8 m, z jejíhož středu vyvěrala termální voda.  Její teplotu jsme odhadl na 30°C. Přesto jsme se zde téměř všichni řádně umyli a někteří i leccos přeprali. Když jsme byli napůl rozbaleni a přichystáni k táboření, část výpravy rozhodla, že pojedeme dále za sluncem, jelikož zrovna začalo pršet.

Dojeli jsme do CARCROSSU, prohlédli si městečko, pivo zde bylo drahé, tak jsme zase odjeli. Rutka zde potkala spolužáka z GREENWOODU, který je vzdálen asi 2 500 kilometrů. Něco tam prodával v krámečku. Cestou do Atlinu jsem viděl malého medvídka na zadních, okusujícího cosi na stromě. Nedaleko Carcrossu jsme vystoupili u místní, zajímavé minipouště a vyfotili potřebné.

Krátce na to, ještě na pouštním podkladě jsme našli tábořiště u menšího jezírka, zvaného EMERALT LAKE. Udělali jsme hovězí polévku s bramborama ve slupce (prý je to zdravé), fazole a ještě za světla šli spát.

 

 

13.VIII.

 

Před osmou hodinou jsme vyrazili směrem k hlavnímu městu Yukonu WHITEHORSE. Cestou jsme zajeli do MILES CANYON, což je legendární kaňon, kde bývaly velké bílé peřeje, připomínající koňské hřívy. Od toho byl odvozen název města Whitehorse, což znamená bílý kůň. Než kaňon zalila zvýšená hladina později zhotovené přehrady, zahynulo zde podle Jana Welzla v letech 1897 – 1901 pět set lidí, kteří se plavili za zlatem do Dawsonu.

Ve městě jsme navštívili parník Klondike, shlédli o něm film a pak absolvovali jeho zajímavou prohlídku. Parník zde jezdil pravidelně pět měsíců v roce po řece Yukonu mezi Whitehorse a Dawsonem až do roku 1955. Po proudu jel 36 hodin, proti vodě mu to trvalo čtyři dny.

Po parníku jsme navštívili informační centrum, kde nám promítli film s krásnými záběry z historie i současnosti ze života i přírody Yukonu. Poté jsme sjeli do města a provedli nezbytné nákupy. V těchto končinách je už silně poznat, že jsme dost vysoko na severu. Při prohlídce parníku – byla kolem poledne, při modré obloze a plném slunci byla teplota 12,5 °C.

Při cestě jsme na okraji Whitehorse zastavili ve speciální sběrně obalů od nápojů a vrátili nalezené plechovky od nealko nápojů, abychom měli na živobytí.

Při jedné ze zdravotních přestávek jsme se rozběhli do tamějšího houští a za malou chvilku snesli velkou kupu křemenáčů. Bohužel, mnoho jich bylo červivých, ale přesto nám zůstal ještě pěkný pytlík. Už se na ně těšíme.

Zastavili jsme v CARMACKSU, kde jsme doplnili zásobu pitné vody. Těsně před městem ležel na kraji vozovky dokonale zpitý indián.

Další zastávka byla u známé soutěsky FIVE FINGERS (Pět prstů), kde projíždějící parníky mívaly velké potíže. Z tohoto důvodu se musela část překážek odstřelit.

Další část vedla přes obrovská, nekonečná území kolem osady MINTO, která byla zasažena požárem. Jeden z velkých požárů byl i letos na jaře.

Navečer jsme chvíli váhali co dál, nakonec jsme se rozhodli, že v 18:45 začneme hledat tábořiště. Zabočili jsme k MOOSE CREEK (Losímu potoku) a jelikož tuze pršelo, postavili jsme igelitovou obludárnu a většina z nás zde přenocovala pod „širákem“ (vlastně pod plachťákem).

K večeři jsme si udělali výbornou smaženici a ještě lepší karbanátky. Kolem dvaadvacáté hodiny déšť chvíli ustal, tak jsme rozdělali oheň a zahráli trochu na kytaru.

Chvilku před čtyřiadvacátou hodinou jsme poklidili zbylé karbanátky, aby nás v noci nenavštívil medvěd a ještě vlastně za mírného světla jsme se uložili ke spánku.

 

 

14.VIII.

 

Vstávali jsme opět za deště a to asi v šest hodin. Spalo se dobře, až na to, že celou noc otravovali komáři.

Odstartovali jsme asi v půl deváté, krátce nato přestalo pršet, ale mlhavo bylo a viditelnost byla mizerná. Nedaleko rozdvojky do Dawsonu či Inuviku jsme se poprvé setkali s řekou KLONDIKE. Vyfotili jsme si ji a sebrali na památku pár kamínků (zřejmě bez zlatého obsahu).

Na již zmíněné křižovatce jsme doplnili již poměrně drahé palivo a vydali se na sever. Brzy jsme překročili 64. rovnoběžku a na silnici prakticky osiřeli. Po nevalném začátku cesty se začaly zvedat kopce pohoří OGILVIE MOUNTAINS. Zastavili jsme v TOMBSTONE GRAMGROUND, kde nádherně vylezly okolní kopce, které jsme ihned zdokumentovali. Pohoří se táhlo několik set kilometrů a později krajina přešla v takzvanou EAGLE PLAIN (Orlí planinu), která je vysoko položena a vzdálená pohoří jsou odtud krásně viditelná. Jelikož byla dnes výjimečně dobrá viditelnost, stala se tato podceňovaná štreka pro mnohé příjemným překvapením.

Po několika hodinách jsme dorazili do stanice EAGLE LOUNGE, která má pouze osm stálých obyvatel, kde jsme navštívili místní restauraci a dali si jedno malé pivo za 3,75 dolaru.

Několik minut po osmnácté hodině jsme slavnostně dorazili k severnímu polárnímu kruhu 66°33´ severní zeměpisné šířky (ARTIC CIRCLE). Tam jsme zhotovili několik nezapomenutelných záběrů a vyrazili zpět hledat si tábořiště.

Do vzdáleného Inuviku jsme se bohužel nevypravili pro nedostatek času a kvůli nekvalitní vozovce.

Tábořiště jsme si našli několik desítek kilometrů zpět směrem k Dawsonu na štěrkovišti za větrem. U ohně jsme seděli asi do čtvrt na jednu a polární den byl ještě patrný.

 

 

15.VIII.

 

Na polárním kruhu jsme si pospali a vyrazili až ve tři čtvrtě na deset. Bohužel už zase za deště.

Za poklidného tempa asi se dvěma přestávkami jsme dojeli na křižovatku HUNKER CREEK, která se nachází na silnici KLONDIKE HIGHWAY a opět jsme načepovali.

Krátce před půl čtvrté odpoledne jsme konečně vstoupili na půdu legendárního, v písních opěvovaného a proklínaného města DAWSON CITY. Již daleko před městem byla silnice lemována nekonečnými haldami materiálu přebraného a překopaného za účelem dobývání zlata.

Trochu jsme prošli město, poslali první pohledy a vyzkoušeli místní saloon. Pivo (malé) bylo za 2 CAD, někdy za 1,5 CAD. Ve stanovenou dobu jsme se sešli, jelikož druhá skupina, která se nedočkala té první, mezitím zase odešla do saloonu. Všechny plány šly stranou, nastěhovali jsme se všichni do lokálu (až na Tátu, toho ňák bolely záda a neměl náladu) a prohýřili zde zbytek dne. Pivo jsme kupovali v již známých džbánech z plexiskla (1,5 l za 10 CAD). Dokonce jsme si zazpívali a někteří i zatančili. Po skončení bouřky jsme odjeli asi jedenáct kilometrů k řece Klondike, kde jsme se utábořili. Někteří pohodlnější členové sebou praštili rovnou do vanu a přečkali noc tímto způsobem.

 

 

16.VIII.

 

Ráno jsme pochopitelně spali déle a připravovali se na dnešní prohlídku Dawsonu a okolí.

Když si člověk ráno čistí zuby v řece Klondike, má takový zvláštní pocit a uvědomuje si, že vlastně stojí na břehu řeky, která je opředena mnoha legendami a její jméno znají lidé na celém světě.

Převážná část výpravy se během dopoledne v této řece důkladně umyla. Pak jsme vyklidili a vymetli náš Chevrolet a konečně našli několik dní postrádanou peněženku.

Něco po dvanácté hodině jsme neinteligentně odjeli hladoví do města. Tam jsme si dali hodinku rozchod, někteří jedinci navštívili městské lázně a udělali očistu. Ostatní si prohlédli město a koupili něco k snědku.

Potom jsme vyjeli nad Dawson, kde byl pěkný výhled

1.             na řeku Klondike

2.             na soutok Klondiku s Yukonem a na část Dawson City.

Na klínu soutoku řek bývalo kdysi zaniklé město Klondike City. Kousek odtud jsme navštívili místní hřbitov, kde je pochován také známý český spisovatel Jan (Eskymo) Welzl. Vyfotili jsme si jeho hrob a položili na něj kytičku. Pak následovala exkurse na BONANZA CREEK, což je potok, na němž zlatá horečka vypukla. Kolem celého potoka je zdevastovaná krajina, nekonečné haldy kamení. Mnohde byly odstraněny celé kopce. Občas jsme zastavili u informačních tabulí a nechali si přeložit text. Větší zastávka byla u obrovitého bagru, zvaného A Klondike Dredge. Takových prý zde bylo osm až deset, lezly po potoce tak dva metry za den a devastovaly kolem sebe přírodu. Shlédli jsme také kousek filmu a vyslechli přednášku týkající se této obludy. U jednoho soukromého claimu jsme měli štěstí, že jsme na vlastní oči viděli, jak se v současné době rýžuje zlato. Dva bagry neustále přivážely, či odvážely materiál a třetí stroj nepřetržitě propíral zeminu proudem vody.

Také v nás se pak probudila zlatá horečka a nabrali jsme si skoro každý pytlík písku z okolní krajiny, o němž jsme se domnívali, že je ještě nezpracovaný.

Pak jsme se vydali do kempu něco pojíst a mohli jsme začít rýžovat. Záhy na to začalo pršet, tak jsme postavili „obludárnu“ z plachty a snědli něco baneků. Později se někteří z nás věnovali rýžování, ale nenašli zlata, jen samej jíl. Ještě za světla jsme šli spát.

 

 

17.VIII.

 

Vstávali jsme před osmou hodinou. Snídani nám narušila místní squaw, která se svou přítelkyní kempuje v naší blízkosti. Nejdříve čtvrt hodiny startovala a potom, když vyjela, koukáme, že má jednu gumu prázdnou. Tak jsme se dali do práce a ušlou pneumatiku vyměnili. Měla dvě rezervy, ale obě v průměru o deset centimetrů menší. Ale ono se tady na to tak nekouká.

Já s Harym jsme se domluvili, že ráno sjedeme kus Klondiku (z našeho tábořiště až do Dawsonu, kde už teče Yukon). Vyjeli jsme před devátou hodinou a trvalo nám to jednu a čtvrt hodiny. Byla to krásná řeka s modravou vodou, neustále tekla a občas byla vylepšena pěknými peřejemi. Jednou jsme museli vystoupit, protože jsme najeli na širokou mělčinu a loď přetáhnout. V Dawsonu už na nás čekali kamarádi. Převlékli jsme se, neboť jsme byli silně zacákáni a jali se očekávat průvod uspořádaný na počest oslav „Sta let objevení zlata“ (Discovery days). Ten trval asi půl hodiny a byl celkem roztomilý. Účastníci (hlavně děti) rozhazovali přihlížejícím bonbóny a hlavně čokoládové zlaté mince, symbolizující zde dobývané zlato.

Pak jsme odešli do „naší“ hospody a „vypískli“ několik džbánků. Byl s námi Hanušův přítel Mikin, který nás pozval k sobě do svého srubu. Ten byl pro nás i se všemi příslušenstvími velmi zajímavý. Bývá zde zima až minus 50° C a půda je zde promrzlá během celého roku (šedesát centimetrů pod povrchem asi ve vrstvě padesát centimetrů). Potom nás Mikin vzal na letiště, kde nám ukázal svůj ultra lehký letoun. Všem se nám tato hračka líbila.

Po příjezdu do kempu jsme zhotovili kolínka se slaninou, nacpali se, někdo pral, někdo rýžoval a někdo šel spát, aby byl čerstvý na večerní rej.

Nyní bych chtěl upozornit na několik zvláštností v tomto státě:

1.          Největší zvláštnost byla pro nás skutečnost s prodejem alkoholu, o které jsem se již zmiňoval.

2.          Pití piva na ulici je neodpustitelný přestupek, zrovna tak uvnitř auta (samozřejmě i u spolucestujících). Trochu se toleruje, máte – li pivo ukryto v papírovém pytlíku (aby jste neprovokovali ostatní spoluobčany).

3.          Indiáni jsou zde většinou tlustí a mají veliké hlavy.

4.          Stojíte – li na chodníku a řidič se domnívá, že zřejmě chcete přejít, zastaví a vyzve vás, abyste přešli.

5.          Auta zde jezdí pomalu a klidně, přestože většina má zde pětilitrové motory.

6.          Místní zřejmě netuší, že Česká republika je samostatný stát a neustále nás zařazují do Czechoslowakie.

7.          Ve Whitehorse a v Dawsonu přibylo procento indiánů.

Navečer jsme koupili nezbytné lahvové a v půl sedmé jsme seděli již v našem saloonu v hotelu Westminster. Zde nás zlobila místní servírka, která kvůli tomu, že jsme jí za první čtyři džbánky nedali spropitné, zvedla cenu jednoho džbánku z 12 na 14 CAD.

Zpočátku jsme zde seděli sami, ale postupně se hospoda začala zaplňovat samými Čechy. Nakonec nás, „prefíkaných Čehůnou,“ jak by řekl V. Mečiar, bylo tady přes čtyřicet, což bylo asi 80% celého osazenstva restaurace. Sehnali jsme dvě kytary, mandolinistu a hospoda byla naše. Indiáni dokonce tancovali na naší hudbu a jeden vděčný rudoch nám přišel osobně poděkovat: „Spasibo,“ povídá nám.

Bylo to docela dojemné, tak daleko od domova, takovéto krajanské posezení. Když nás, po několika marných pokusech, konečně vyhnali, domluvili jsme se, že pojedeme na Klondike, na naše tábořiště k ohni. Většina tam také přijela. Zde se pokračovalo ve zpěvu a popíjení piva. Postupně se skupina rozpadala a jednotlivci odcházeli na kutě. Poslední zbyla Líba, která vedla filosofické debaty až do půl deváté do rána. Asi ve tři hodiny prý zahlédla krátkou a nevelkou polární záři, ale nechtěla prý nás budit. Kdo ví?

 

 

18.VIII.

 

Během dopoledne jsme se probouzeli do krásného dne s azurovým nebem, Klondike se třpytil ve slunci a ve stráních probleskovaly zlaté listy, čímž krajina všechny upozorňovala, že podzim se kvapem blíží.

Asi v jedenáct hodin byl u našeho kempu odstartován závod raftů. Bylo jich pouze pět (dvoučlenné posádky opatřené dvěma bidly). Jak to dopadlo se snad někdy dozvíme. Startovaly také české posádky. Po nekonečném balení jsme před třináctou hodinou odrazili z kempu.

Jeli jsme opět do Dawsonu na místní policii zeptat se, zda bychom se mohli za mírný poplatek projet Aljaškou. Četníci volali do USA, ale bez víza nás tam ti náfukové nepustili. Potom se nás pět Plzeňáků šlo vyfotit v dobových krojích k místnímu fotografovi. Před třetí hodinou jsme vyrazili zpět směrem na WATSON LAKE.

Nyní něco k oslavám:

Nebyly vůbec velkolepé. Atrakce žádné, nebo velmi slabě obsazené. Dozvěděli jsme se, že závod raftů i kanoí vyhráli naši kluci. Příští den začne mistrovství světa v rýžování zlata a to bude asi všechno. Vůbec tu bylo hrozně málo lidí a jediní, kdo discovery days důstojně oslavili, byli Češi, které tady člověk potkal na každém kroku. Setkali jsme se také s mnoha českými emigranty.

Vraceli jsme se po stejné cestě přes STEWART CROSSING, PELLY CROSSING, ale před Carmacksem jsme uhnuli doleva, domnívajíc se, že podél zakreslených jezer bude spousta tábořišť. Nestalo se tak, proto jsme ujeli spoustu kilometrů, než jsme narazili na jakýsi kemp, kde byla velká chaloupka s kamny. Rozhodli jsme se, že ani stany nebudeme stavět a hned jsme se pustili do zpracování křemenáčů, jichž jsme opět po cestě našli velké množství.

Kemp se jmenoval NUNATUK CAMP GROUND a bylo to poblíž jezera FRENCHMAN LAKE. Řádně jsme přiložili do kamen a ve 23:00 jsme šli spát.

 

 

19.VIII.

 

Dnes v noci byla zatím největší zima. Leckde byla jinovatka, takže bylo zřejmě pod nulou. Jelikož naše chaloupka byla vlastně jen střecha s ohrazením bez oken, mnozí z nás to tuze pociťovali. Tato nevlídná teplota byla také příčinou toho, že jsme odcestovali již před osmou hodinou.

Cestou nám došel benzin, tak jsme museli použít rezervní. Projížděli jsme kolem krásného, obrovského jezera, které se paradoxně jmenovalo LITTLE SALMON LAKE (Malé lososí jezero). Potom jsme dojeli do města FARO, které leží devět kilometrů od silnice. Je to pěkné, upravené městečko, kde jsme načerpali benzín, chtěli i něco nakoupit, ale bylo tu mrtvo a všechno zavřené.

Cestou jsme zastavili na mostě u  LAPIE CANYON. Byl to krásný kaňon s modrou průzračnou vodou. Viděli jsme zde několik velkých lososů, kteří tu měli zřejmě trdliště. Byl tu již i uhynulý, asi metr dlouhý salmon.

Další zastávka byla u FINLAYSON LAKE, kde byl nádherný rozhled na jezero a okolní hory, které zrovna atakovala srážková činnost. Dozvěděli jsme se z informační tabule také něco u výskytu zdejší fauny.

Tábořiště jsme si našli překvapivě brzy a sice u SIMSON LAKE. Bylo to podobné tomu včerejšímu tím, že jsme se opět nastěhovali do boudy na vaření. Začali jsme ihned kutit a Hary s Ádou jeli na ryby. Chytili pěknou štiku (asi sedmdesát centimetrů) a tak jsme po rizotu se slaninou a houbami měli výbornou chuťovku ve formě štiky na másle a česneku.

Spát jsme šli dnes brzy, asi ve 22:00 hodin.

 

 

20.VIII.

 

Noc byla troch teplejší, ale plachty, kterými jsme zastřeli několik oken, při nočním větru dělaly takový kravál, že to dál nešlo. Navíc padaly ze stolu plechovky a ešusy a tak jsme vstávali opět časně.

Brzy jsme dorazili do WATSON LAKE, kde jsme navštívili SIGN POUS FOREST, což je shromaždiště (nebo les) cedulí z celého světa. Přibili jsme zde ceduli BSP – DEPO PLZEŇ a vyfotili se pod ní. Letos nás bohužel předběhla trojice kluků z Plzně – Bolevce (Myšák, Vlk, Miki), která zde byla v letošním červnu. Pak jsme navštívili místní muzeum a shlédli film o budování ALASKA HIGHWAY.

Když jsme chtěli odjet, zjistili jsme, že na přívěsu máme na levém kole „vyklechtané“ šrouby, respektive disk od matek a byla by to otázka zřejmě pár kilometrů a kolo bychom ztratili. Tím, že jsme to za pět minut dvanáct zjistili, jsme měli velké štěstí.

Po delším zdržení, způsobeném nákupem disku a matek a jejich výměnou jsme konečně opustili Watson Lake.

Dvakrát jsme zastavili u řeky LIARD, podruhé ve FIRESIDE, kde byly nádherné peřeje. Zrovna tak nedaleko odtud u WHIRLPOOL CANYON. Potom jsme zastavili u krásného vodopádu na SMITH RIVER (Kovářova řeka), v jehož okolí byly vidět také silné vrstvy uhlí. Nějaký kus za vodopádem jsem zahlédl u silnice konečně opět dva medvídky. Na Alaska Highway, po které jsme jeli, nás velice zdržovali pracovníci silnic (či geodézie), kteří zde uzavírali dlouhé úseky silnic na dlouhou dobu. Potkalo nás to několikrát.

Po čase jsme dojeli k teplým pramenům do LIARD HOT SPRINGS. Byly fantastické! Většina z nás se zde řádně „odpučela“ a relaxovala. Přitékající pramen měl 53°C, po smíchání s takzvanou „psí vodou“ 49°C. Už se těšíme na další.

Navečer jsme projeli nádherným provinčním parkem MUNCHO LAKE se zasněženými vrcholky hor a s nádherným zelenomodrým jezerem stejného jména. Bohužel brzy na začátku začalo opět pršet. Bývali bychom toho viděli víc.

Večer nás Hanuš zavezl do opuštěného motelu, kde byly otevřené asi čtyři chatky. Kromě Haryho, který spal v autě a Táty, který si postavil stan, jsme se nastěhovali dovnitř. Pak uvařili polévku, trochu pojedli a šli spát.

 

 

21.VIII.

 

Dnes jsme se vyspali v útulných chatičkách na pěkných silných matracích jako v peřince. Jediná chyba byla, že v blízkosti nebyla voda. Vyrazili jsme asi ve čtvrt na devět.

Krátce na to jsme vjeli do překrásného STONE MOUNTAIN PROVINCIAL PARKU. Fotili jsme jako diví a viděli asi deset sobů (cariboo) a tři z nich jsme si nafilmovali velice zblízka. Jiný, docela statný kus, před námi přeplaval jezero, nebo řeku, či co to bylo.

Po chvíli cesty se nám začaly po pravé straně zjevovat zasněžené kopce ROCKY MOUNTAINS, nebo – li u nás populárních Skalistých hor. Následně jsme projížděli územím, kde vznikala první políčka směrem od severu. Byly to vykácené plochy lesa, pařezy a větve shrnuty do podélných řad, které tam přetrvávají dodnes.

Krátce na to jsme dorazili do města FORT NELSON. Lehce jsme nakoupili (potíže však byly v místním liquer store, který vyhořel a tak nám zde nevzali prázdné lahve a plechovky.

BOUGIE CREEK byla další naše zastávka, kde jsme si odpoledne uvařili oběd a sice pečená kuřecí stehna s brambory. Tam jsme také nafilmovali zřejmě orla bělohlavého. Po cestě jsme zahlédli také kojota. Větší zastávku jsme udělali v PINK MOUNTAIN. Celou cestu nás provázely vzdálené masivy Rockies. Postupně také přibývaly dobytkářské farmy. Před FORT ST. JOHN jsme odbočili vpravo hledat si nocleh. Našli jsme ho na břehu PEACE RIVER (Mírová řeka).

Jelikož jsme sjeli už podstatně na jih, večer se setmělo daleko dříve než na severu. Šli jsme proto spát vcelku brzy.

 

 

22.VIII.

 

Noc byla docela teplá a přesto jsme vstávali dost časně. Už jsme nějací vycvičení. Z místního rozhlasu jsme se dozvěděli, že na Yukonu, který jsme předevčírem opustili, padá mokrý sníh.

Vyrazili jsme asi v půl osmé. Cestou jsme viděli u silnice hned několik laní. Projeli jsme hezké městečko HUDSON’S HOPE a krátce za městem jsme nabrali poprvé dvě stopařky. Předevčírem nás opustili totiž Rutka s Pavlem a tak jsme měli trochu místa.

Dalším větším městečkem, které jsme projeli byl CHETWYND. Jeli jsme téměř nepřetržitě, protože se docela rozpršelo. Chvíli hrál Áda na kytaru, chvíli stopařky hrály na bubínek, který vlečou po cestách s sebou. Jsou z Quebecku, jsou francouzského původu a sází tam stromky.

Přijeli jsme do PRINCE GEORGE, kde jsme udělali větší nákupy a zdrželi se asi tři hodiny. Stopařky nás opustily a my jsme se vydali směrem na východ. Po celkem nezáživném a deštivém začátku cesty se začalo oteplovat, vykukovat slunce a začaly nás obklopovat hory. Zleva opět známé Rockies a zprava stejně úchvatné CARIBOO MOUNTAINS.

Dnes jsme absolvovali jednu z nejdelších etap (asi 680 kilometrů). Utábořili jsme se ve středisku TÉTE JAUNE CACHE. Kromě ne moc přístupného potoka nás zde přivítalo i velké množství komárů.

Večer jsme pojedli opět výborné karbanátky, popili pivo a „čůčo“ a za Manekýnova řevu, když zde zkoušel ozvěnu, jsme se postupně ukládali k spánku.

 

 

23.VIII.

 

Noc probíhala celkem klidně, až na občasné houkání místního „Pacifiku,“ který projížděl nedaleko odtud. A taky Manekýn měl troch neklidnou noc, jelikož ho tlačily nějaké kameny do žeber. Ráno se zjistilo, že ležel celou noc na mých rolničkách.

Krátce po startu jsme sešli k řece FRASER a prohlédli si krásný zelený peřejo – vodopád, zvaný REARGUARD FALLS. Až sem plavali lososi tisíc dvě stě kilometrů z Pacifiku do svého trdliště.

Krátce na to jsme obdivovali mohutnost nejvyšší hory Skalistých hor na kanadském území MOUNT ROBSON. Její vrchol měří 3 954 metrů nad mořem, ale svůj vrchol má bohužel věčně zahalen do mraků. Ani my jsme neměli štěstí, přestože okolo bylo plno modrého nebe.

Záhy jsme vjeli do MOUNT ROBSON PROVINCIAL PARKU a zastavili u informačního střediska přímo pod zmiňovanou horou. Prohlédli jsme si plastické mapy, nabrali příručky a jeli dále. Následující vodopády měly jméno OVERLANDER FALLS. Projeli jsme kolem krásného modrého MOOSE LAKE a azurová obloha naznačovala , že nás čeká krásný den.

Před půl dvanáctou jsme překročili území již čtvrtého státu, provincie, či teritoria a sice ALBERTY.

Zaplatili jsme částku 10 CAD za vstup do parku JASPER NATIONAL PARK a navštívili překrásné město JASPER, které mělo už vysokou úroveň. Je obklopeno ze všech stran horskými masivy a je tu zkrátka krásně. Koupili jsme pár suvenýrů a dokonce i plechovkový Pilsner Urquell za relativně solidní cenu (půl litru za téměř dva dolary).

Odpoledne jsme vyjeli ke kaňonu MALIGNE CANYON. Byl hluboký, prudký a krásný a šli jsme podél toku asi dva a půl kilometru.

Potom jsme se jeli po společné domluvě osvěžit do EDITH LAKE. Trochu jsme se namydlili a měli jsme pak drobné potíže s místními ochranáři.

Další zastaveníčko bylo na vodopádech ATHABASCA FALLS, které byly opět velkolepé. Kolem na všechny strany se vypínaly téměř třítisícové kopce a slunce se třpytilo v průzračných tocích.

V jednom z kempů, kde jsme chtěli nocovat, jsme neobstáli, prohlédli jsme si proto ještě vodopád SUNWAPTA a pokračovali.

Zkusili jsme další kemp JONAS CREEK a vyšlo nám to. Nebyla to žádná sláva, ale v parku je to problematické. Ani oheň jsme nedělali, jelikož bychom museli odevzdat větší poplatek v kempu. Šli jsme tedy raději brzy spát.

 

 

24.VIII.

 

Vyjeli jsme v 7:15, ovšem v Albertě je jiný čas, než v Britské Kolumbii, takže vlastně bylo už čtvrt na devět. Jelikož byla od rána jasná obloha, mohli jsme hned obdivovat krásné vrcholky Rockies. Na mnohých místech jsme zastavili a filmovali. Dokonce jsme si vystoupili na ustupující ledovec ATHABASCA GLACIER. Zde jsme navštívili zánovní informační středisko, prodejnu suvenýrů a zajímavé muzeum.

Pokračovali jsme dále na východ, opustili park a zároveň vstoupili do nového BANFF NATIONAL PARKU.

Další významná zastávka byla nad bleděmodrým PEYTO LAKE, které je známé z mnoha pohlednic a sešli jsme zde po jakési naučné stezce. Zajeli jsme také na LAKE LUISE. Hezké jezero pod ledovcem, ale byla zde velká koncentrace turistů. Vyskytovalo se zde několik hotelů a řada penzionů a bungalovů. Zřejmě známé to výletní a rekreační středisko.

Pak jsme dojeli do nejvýchodnějšího města BANFF. Bylo opět hezké, ale trošku přelidněné. Celých dnešních asi sto čtyřicet kilometrů cesty parkem nás lemovaly z obou stran úchvatné masivy Skalistých hor. Domnívám se, že tady těmi krásnými kopci plýtvají. Potom jsme se vrátili zpět k Jasperu a u Lake Luise jsme zamířili ven z Banff parku. Brzy na to jsme se vrátili už napořád do Britské Kolumbie a zároveň přejeli do nového parku YOHO. Tam jsme okoukli zajímavé železniční tunely, které byly zhotoveny ve skále ve tvaru dvou smyček (spiral tunel). Bylo to proto, aby se zmírnila strmost bývalého kolejiště.

TAKKAKAW FALLS byla další naše zastávka. Byl to vodopád, který padal z výšky 254 metrů. Voda se tříštila o skálu a vodní mlha nás kropila ve vzdálenosti mnoha desítek metrů. Několik nás vylezlo až těsně k místu, kam vodní živel dopadal.

Opustili jsme i NATIONAL PARK YOHO a hned za ním jsme si našli tábořiště na kraji řeky KICKING HORSE (Kopající kůň). Povečeřeli jsme populární „buřtguláš,“ sledovali měsíc, jak úžasně září a dorůstá, vypili i malé pivo Kokannee a šli spát.

 

 

25.VIII.

 

Byla opět jasná noc a tak ráno bylo docela „frišno.“ V poklidu jsme posnídali, udělali svačinu a ve tři čtvrtě na osm jsme odrazili od řeky, u které jsme stanovali. Projeli jsme přes, respektive nad docela velkým městem GOLDEN a zanedlouho jsme vstoupili do GLACIER NATIONAL PARKU. Projeli jsme asi pěti protilavinovými tunely pod strmými kopci a zastavili pod jedním z ledovců.

Přejeli jsme do MOUNT REVELSTOKE NATIONAL PARK a v zápětí jsme si prohlédli jakýsi cedrový háj (skupina velice vzrostlých cedrů).

Potom jsme vyjeli nad město REVELSTOKE, nechali přívěs na sběrném parkovišti a popojeli ještě asi 26 kilometrů. Závěrečnou cestu jsme absolvovali kyvadlovou dopravou až na horu MOUNT REVELSTOKE do výšky 1930 metrů nad mořem. Líba, Hanuš, Hary a já jsme došli na EVA LAKE (1921 m.n.m.), kde jsme také ve více než osvěžující vodě vykoupali. Vohráblo a pak Líba došli na MILLER LAKE. Ostatní se procházeli po romantické náhorní plošině.

Ještě než jsme se rozešli, posilnili jsme se sendviči s rybí pomazánkou. Svačil s námi i dotěrný sysel a dva „oprsklí“ šediví ptáci gray jay, kteří si brali jídlo dokonce z ruky.

Sjeli jsme dolů pro trailer, který tu byl chudák tak opuštěný, ale našli jsme ho neporušený. Potom jsme pokračovali do města pro nutné nákupy.

Dopravili jsme se k přehradě na řece COLUMBIA, takzvané UPPER ARROW LAKE, kde po chvilce čekání jsme se zdarma nechali převézt trajektem na druhou stranu. Po celý den nás obklopovaly opět krásné kopce (například MONASHEE MOUNTAINS), ale bylo tak extrémní kouřmo, že jsme nemohli prakticky fotografovat.

Jeli jsme se utábořit k teplým pramenům. Byla tam příšerná cesta a zdálo se nám, že je tam moc lidí.

Podruhé jsme však štěstí měli. Jeli jsme sice asi jedenáct kilometrů po lesní „štěrkovce,“ ale prameny jsme našli a byli jsme tam dokonce sami. Jmenuje se to tady HALF WAY RIVER. Hned navečer jsme se naložili do dvou bazénů a bylo to bezva. Od vody jsme se vrátili za šera asi tři sta metrů do kopce, kde jsme byli utábořeni. Když tu najednou z houští s hrozným rachotem vylezl Manekýn, který si spletl cestu, přešel nějakým způsobem na opačnou stranu cesty a k smrti vyděšen z možného medvěda, vrátil se mezi nás. Medvědovi statně neustále vyhrožuje, že až ho potká, vytře si s ním prdel. Rychle však toto prohlášení po zažité příhodě přehodnotil.

Večer jsme za teplého večera popíjeli vstoje pivo a později se uložili ke spánku.

 

 

26.VIII.

 

Dnešní noc byla z nejteplejších, což je neklamný důkaz toho, že se blížíme k jihu. Několik jedinců se šlo hned ráno naložit do horkých necek. Zvláště Manekýn si zde velice libuje. Ten se snad ve vařící vodě narodil.

V devět hodin jsme opustili samotu, vyjeli na hlavní silnici a pokračovali směrem na NAKUSP. Po hlasovacím procesu jsme minuli další termální prameny. V Nakuspu jsme nabrali pohonné hmoty a odvrátili se od obrovské přehrady na řece Columbii.

Projeli jsme kolem SLOCAN LAKE, zastavili jsme v SILVERTONU a shlédli muzeum starých a přístrojů, které bylo instalováno pod širým nebem na palouku. Z vyhlídky u jezera jsme pohlédli na druhý břeh, kde se nachází VALHALA PARK. Na konci jezera nad městem SLOCAN nás zaujalo, jak místní dřevaři plaví v jezeře klády v zajímavých obrazcích.

Potom jsme si zajeli zbytečně do města NELSON, kde jsme chtěli koupit sud piva. Po společné degustaci jsme tento návrh zamítli. Nelson bylo naštěstí docela hezké městečko.

Zastávku jsme udělali na CHRISTINE LAKE, což je součást provincionálního parku stejného jména. Asi šest se nás v jezeře vykoupalo na místní pláži.

Pak jsme dojeli do GRAND - FORKSU, kde jsme konečně nakoupili pivo. Skoupili jsme veškerý Prazdroj (čtyřicet jedna plechovek) a doplnili arsenál německým Becks. Teplota tohoto jižního cípu Kanady stoupla. V Grand – Forksu je dnes 36° C.

V podvečer jsme dojeli do GREENWOODU, bydliště našich průvodců. Ihned po příjezdu jsme se pustili do vaření. Na jídelním lístku byl srnčí guláš s bramborovým knedlíkem. Dali jsme chladit pivíčko a začal piknik. Plzeňský Prazdroj vzal brzy za své a také německý Becks dlouho nevydržel. Hrálo se na kytary, zpívalo a Táta projevil svůj talent jako bubeník na bonga.

Měli jsme také dvě návštěvy. Jedna byla Líza, která trochu přebrala a musela zůstat do rána. Ta druhá byl nějaký „učitelskej“ s rodinou.

Spát jsme měli u Salzů za barákem na neohrazeném trávníku. Slyšeli jsme, že den před tím přišla v noci medvědice a sežrala sousedům odpadky z popelnice. Proto jsme měli trošku obavu z nastávající noci, ale po vyprázdnění pivního obsahu jsme všichni bez obav zalehli. Někteří si povídali u ohně až do půl šesté.

 

 

27.VIII.

 

Dopoledne se postupně vstávalo a lidi si individuálně chodili prohlížet město. Největší banda šla s Líbou a Rutkou až k bývalým dolům na měď, zlato, zinek, stříbro a tak dále. Byl zde ještě zachovalý komín od tavicí pece a spousta strusky.

Užší skupinka výpravy (Hary, Rutka, Manekýn a já) se šla podívat na místo, kde se údajně zdržují medvědi. Jednoho se nám podařilo spatřit. Vylezl asi tři metry na strom, pak seskočil a pelášil do houští.

Když jsme se navrátili, všichni jsme si dali velkou porci zmrzliny a měli siestu. Odpoledne se většina z nás jela vykoupat do nedalekého jezera JEWEL LAKE (Jezero Klenot). Potom jsme ještě navštívili město a prohlédli si pár obchodů.

Po večeři jsme zajeli na nedaleké smetiště, kde měli večeřet také medvědi. Medvěda jsme sice viděli, ale nějaký surovec ho zastřelil a uřízl mu přední tlapy.

Večer proběhl v poklidu. Uvařili jsme si slepičí polévku a lehce popili pár piv. Navečer přijel také jeden krajan z Vancouveru (výčepní z restaurace Slavia) a oznámil nám, že jim odebrali licenci na točení piva. Holt půjdeme někam jinam!

 

 

28.VIII.

 

Noc byla opět teplá, ale více než jindy jsme vnímali hluk na blízké hlavní silnici. Dopoledne jsme věnovali úklidu traileru i nepořádku, který jsme na trávníku zanechali.

Jelikož si Hanuš musel vyzvednout u soukromníka pivo, nemohli jsme vyjet včas. Vydali jsme se proto na menší výlet na místo bývalého zmizelého města PHOENIX, které bylo ve své době po Vancouveru druhé největší. Jelikož pod ním bylo spousty rudy, muselo město ustoupit. Zbyl zde pouze bývalý hřbitov a památník obětem První světové války. Dále jsme se vydali na hranici s USA (stát Washington) a vstoupili si na jejich území. V blízkosti býval kdysi zlatý důl a tak jsme si v okolí našli hromadu zlata. Zlí jazykové však tvrdí, že se jedná o pyrit.

Potom jsme se byli podívat na staré, zchátralé domky zlatokopů a viděli jsme i štoly ve kterých kutali.

Další část minivýletu se odehrála u místních vodopádů a u pomníku stavitele cesty do Vancouveru – BEWDNEY TRAIL.

„Doma“ jsme si dali karbanátky s bramborama a salát a po nekonečném balení, přípravě a úklidu jsme v půl čtvrté vyrazili k Vancouveru.

Zajímavé byly po cestě kopce spálené od slunce za Greenwoodem, to, že jsem zahlédl zřejmě rysa a to, že jsme zastavili v nejteplejším místě Kanady  u jezera v městě OSOYOOS.

V jednom městečku Líba koupila bednu broskví za osm bagů a jeli jsme dál. Asi v půl osmé jsme byli nuceni zastavit, jelikož se již stmívalo. Našli jsme si tábořiště nedaleko silnice na COPPER CREEK (Měděný potok). Jelikož jsme nemohli rozdělávat oheň (byl zákaz), brzy byla tma a pivo bylo jen nevalné domácí, šli jsme opět včas spát.

 

 

29.VIII.

 

Vstávali jsme časně po šesté hodině. Balení jsme měli málo a tak jsme odjeli ve čtvrt na osm. Jeli jsme svižně, neboť jsme byli také trochu lehčí, Protože Pavel s Rutkou nás navečer opustili a jeli stopem do Vancouveru.

Zastavili jsme u HOPE SLIPE, což je jakási kamenná lavina, která se zřítila 9.1.1965, zasypala jezero a vznikl zde nános kamení o mocnosti až sedmdesát metrů.

Další zastávka byla v LANGLEY, ve dvou krámech pro chudé (takzvaný likvidátor a ještě jeden pouze s použitým zbožím), ale většinou jsme moc neuspěli.

Pak jsme přijeli do Vancouveru a vrátili přívěs, zakoupili si ve speciálním krámu vlaječky a dali si rozchod do 18:00 hodin. Někdo se šel koupat do moře, někdo šel hned nakupovat a tak dále. Slezli jsme se v restauraci Slavia, kde jsme se setkali s naším krajanem Láďou z Plzně – Doubravky, který byl velice dojat.

Večer jsme přijali pozvání na guláš z medvěda, který nám přichystala Johana. Byl děsně dobrej, stejně jako borůvkový koláč. Poseděli jsme, popíjeli pivo, kdo chtěl i víno a Franta nás neustále bavil svým monologem s loveckou, či politickou tématikou. Oba krajané byli velmi pohostinní a bylo to fajn. Nakonec se vedení zájezdu dohodlo s Johanou, za Frantova souhlasu, že u nich přespíme. Akorát Tátovi byl odporný medvěd, tak tam ani nechtěl jít a spal v autě. Mohli jsme zde i vykoupat a dělat si co chceme.

Asi ve 22 hodin se nám naskytla nádherná podívaná, kdy před vchodem domu hostitelů a přilehlých živých plotech se promenádovala asi pětičlenná rodinka medvídka mývala.

Spát jsme šli asi ve 24 hodin.

 

 

30.VIII.

 

Vyspali jsme se lahůdkově i když zpočátku bylo docela horko. Vstávali jsme až v půl osmé. Johana nám opět připravila snídani (jejich rohlíky i chleba od jakýchsi Číňanů snesly známku nejvyšší kvality) a my jsme pomalu začali balit. Někteří ještě skočili na chvíli do města a pak jsme se rozloučili s Johanou, Rutkou a Pavlem, kteří ráno k „tetě“ také dorazili. Franta už mezitím odešel do zaměstnání.

Hanuš nás pak odvezl rovnou na letiště. Za celý pobyt jsme ujeli téměř 9 500 kilometrů.

Odbaveni jsme byli včas, ale doba odjezdu byla na světelné tabuli o půl hodiny posunuta. Vancouver nás přivítal deštěm a vypadalo to, že se deštěm s námi i rozloučí. Ale nakonec se ukázalo sluníčko a bylo to OK. Start letadla byl opožděn ještě o čtvrt hodiny.

První zastávka byla opět na Labradoru ve WOODWARDU. Obě jídla v letadle byla solidní, ale jinak tu byli ještě lakomější, než při cestě tam.

Z Londýna jsme odlétali po dvanácti hodinách letu a těšili se na konec. Tento letoun stejného typu L 1011 o něco modernější než ten minulý, ale únavné to bylo stejně. Dnešní noc trvala jen čtyři a půl hodiny, neboť jsme letěli proti slunci.

Na letišti v Paříži proběhlo vše hladce, jeli jsme opět taxíkem po třech a čtyřech za 180 respektive 205 FF. Celou dobu do odjezdu autobusu jsme přečkali na autobusovém nádraží GALLIENI.

Cestu jsme prožívali v pohodě, neboť na kilometry jsme byli zvyklí. Přestávku, co přestávku jsme si kupovali chlazený Gambrinus a cesta ubíhala. Jeli jsme opět autokarem značky Volvo, který byl ještě modernější, než při cestě do Paříže.

 

 

31.VIII.

 

Půlnoc odbila již na německém území a jediné, co nás trochu sužovalo byl hlad. Bufety na odpočívadlech prodávaly totiž za valuty, které jsme neměli. Ale blížili jsme se valem k domovu, tak nám to nevadilo. Celní proces na hranicích proběhl lehce a zbývalo nám jen pár kilometrů (jak by řekl Kanaďan) do rodné osady.

Na centrální autobusové nádraží v Plzni jsme přijeli něco po půl šesté a všechny plány a představy o konečném oslavném zakončení zájezdu se rozplynuly. Všechny dostupné podniky byly ještě pochopitelně zavřené.

Podali jsme si ruku a vcelku rychle jsme zmizeli ve tmě. Každý jiným směrem stejně, jako najednou zmizela měsíční dovolená a cesta, která z nás hned tak nevyprchá a která v takovémto rozsahu byla pro některé z nás zřejmě poslední.

Takže: „Bye, boys!!!“

Zpět do knihovny

 

home