Žiju nesmírně kulturně

úterý, 24. 06. 2014 16:05 - Autor: Zack

Tedy aspoň posledních pár týdnů. Pochopitelně, že nejen já, ale i několik kamarádů. Někde – zejména mimo místa, odkud nebyla vidět Černá věž i sám, ale rozhodně jsem nelitoval. Takže už je skoro na čase, abych se přiznal, kdeže jsem to byl a co jsem tam viděl a slyšel.

Takže 30. května to byl klub Highway 61, kam jsme vyrazili na Led Zeppelin Southern revival. Ty jsme viděli a slyšeli už v Krumlově, a protože se mi tuze zamlouvali, tak jsem na ně mocí mermo chtěl jít znova. Vyrazili jsme s kolegou Antonem a jeho žínkou Éliškou a Mlíkem s družkou Zdeňkou. Až na místě, před vchodem do klubu, jsem zjistil, že bych ty upoutávky měl číst asi celý, neb jsem se dozvěděl dvě závažné věci. Jednu méně pozitivní a jednu hodně pozitivní. Začátek koncertu nebyl, jak jsem se domníval ve 20 hodin, nýbrž ve 20:30 a navíc na plakátu stálo, že před Zeppelíny vystoupí kapela Vivat Black Sabbath z Tábora. Tak se i stalo.

Ve 20:30 nastoupili zpěvák Velen Ozz, kytaristé Marek Vídeňka a Luděk Sedláček, baskytarista Lukáš Sehnoutka a bubeník Roman Sehnoutka aby dali posluchačům připomínku největších hitů skupiny Black Sabbath včetně Iron man a Paranoid na závěr. Hráli opravdu dobře a Anton byl z jejich výkonu nadšen tak, že se pokusil o pár tanečních kroků, ale když převrátil tři stoly i s osazenstvem a barový pult se už do dalších krokových variací nepouštěl,

Po úspěšných Vivat Black Sabbath nastoupili Led Zeppelin Southern revival ve složení Mládě Broum Delmo – zpěv, Kejch – baskytara, kytarista Vlada magma, Dan Hubáček na bicí a klávesistka Pageová, Zeppelíni opět nezklamali. Mladen Djelmo zpíval jak o život. Ne nadarmo jsme konstatovali, že by tady jen těžko hledali jiného zpěváka, který by Roberta Planta zvládnul. Však ke konci byl s hlasivkami úplně hotov a v sérii přídavků musela kapela vystřihnout Mobby Dicka, aby si odpočinul a kde dostal možnost vyniknout bubeník Dan Hubáček. Ale byl by hřích vyzdvihovat jen tyto dva, když ani ostatní v ničem nezaostávali za svými vzory. Z písniček, které se mi líbí všechny, bych vyzdvihnul Kashmir.

Na tomto místě mi to nedá, abych nevzpomněl na jejich arizonské kolegy Song Remains the Same, kteří hrají také skvěle a navíc zde na klávesy, kytaru a mandolínu perlí můj velký oblíbenec, kytarový čaroděj Nick Sterling. Nerad bych srovnával Mladena s Anthonym Bianchi, ale řek bych, že Imigrant song, zejména ten jekot, zvládá Mladen lépe. Ještě jsem dlužný sestavu arizonských pěvců: jak jsem předeslal o sólový zpěv se stará Anthony Bianchi, pak dva mlaďasové Nick Sterling – Guitar, Keyboard, Mandolin, Miscellaneous Percussion a Harrison Walter – Lead Guitar, Theremin, dále Fil Lopez – Percussion, Nick Marshall – Bass guitar.

Hned druhý den 31. května jsme s kališťským gangem vyrazili na Perštát do hostince Na Americe na Undergroundovou pouť ke 40. výročí neoprávněného a velmi brutálního zásahu mocenských složek bolševiků a jejich nohsledů proti účastníkům undergroundového koncertu. Účinkovali tam DG 307, které jsme po minulé zkušenosti, ze které jsem se dodnes pořádně nevzpamatoval, vynechali a přišli až na Plastic People of the Universe. Ti nezklamali, byť vyměnili baskytaristku za baskytaristu a Muchomůrky bílé, byly třešničkou na dobrém dortu.

12. června mě lékařské koncilium opět pozvalo na IKEM do Prahy, aby se něco dozvědělo o tom, jak se dá ještě přežít i v tak vachrlatém zdravotním stavu, jakým disponuji. Co mě ale nadchlo, bylo, když jsem zjistil, že v témže dni hraje naše oblíbená kapela Strahov kdesi v kempu na Žižkově. Neváhal jsem a po poradě s mapy.cz a IDOSem, jsem odložil cestu domů a vypravil se pod bájný Vítkov. Indian bar mě příjemně překvapil. Vůbec to tam nevypadalo jako uprostřed Prahy, ale spíš jako blahé paměti u kiosku na Mrhalu, než to tam vzal do svých nenechavých rukou defraudant Šťastný. Pravda je, že kapelník Jirka Dvořák o mém pobytu v matičce Praze byl zpraven, ostatní se ale docela divili, jako třeba Marcel Vacínek, který mě vlídně přivítal slovy: „Kde ty ses tady vzal?“ Také jsem měl možnost poznat jeho talentovaného syna Filipa, který je velmi zběhlý ve vědách bubenických. Jablko holt nepadlo nijak zvlášť daleko od stromu. Tak jsem se osmělil a dle svých vlastních slov jsem si vyfotil dva nejlepší bubeníky v Evropě. Když jsem se spokojen s úlovkem otáčel, zaslechl jsem Marcela, jenž děl: „Chtěl jsi říct na světě. Ne?“

 

Koncert byl velice podařený. Kluci zahráli všechny své pecky a neopomněli mi zahrát mé oblíbené All right now, s douškou, že jsem přijel až z Budějc, kdežto někteří nedorazili ani z Ohrady.

 

Poslední akcičkou (zatím) byly 21. června Slavnosti sedřené kůže v Museu Czech underground, kde jsem dostal ke vstupence i náplast na sedřenou kůži. Jako první zahráli venku Béda Pingy s Milanem Tokarem mimo jiné i Milanovo cikánská blues. Několik lidí mi přímo sdělilo, že mě odněkud znají. Pouze s Bédou jsme se nakonec shodli, že jsme se viděli Na Americe v Rudolfově a s Milanem, že jsme se s nejvyšší pravděpodobností spolu ožrali kdysi v Krumlově.

Již uvnitř nastoupili mladí rockeři Danger Line. Přes svůj mladý věk hráli kluci v sestavě Atilla Von Wienerschnitzel - Kytara, Zpěv, Mandolína, Harfa, Balalajka, Scream, Doprovodný zpěv, Tamburína, Dřívka, Viola, juiop222 (14 let) - Baskytara, Cimbál, Niněra, Citera, Steel kytara, Balalajka, Ukulele, Banjo, Mrdanga, Šalmaj, studiopingi8 - Bicí, DJ, Dřívka, Mrdanga, Cajon, Piano, klavír, Syntezátor / Sampler a  Olaf Sushinson - Zpěv, Jódlování, Scream, Beatbox, Growl, Kytara, Banjo, Harmonika, Didgeridoo, velice dobře. To jen potvrzuje, co už delší dobu tvrdím, že současná nastupující generace rockerů je dost často lepší, než ta předchozí. Také vzniká mnoho kapel a kluci a snad i holky zase umí na něco hrát. Možná je to perioda, která zopakovala 60. a počátek 70. let, možná i snazší dostupnost poměrně kvalitních nástrojů a všelijakého vercajku k tomu (comba, mršítka…atd.).

Sistrum (Don Chose – kytary, zpěv, soundproces, Kury-buben, Don Emilio-kytary, zpěv, Puffy-bass,zpěv) nehráli vůbec špatně, ale ve svých některých skladbách snad vykradli, co se dalo, protože jsme s kamarádem Ahmedem zareagovali na jednu předehru nějak jako: „Ty vájo, oni hrajou zase Pražskej výběr?“ Jenže po předehře už to byla úplně jiná písnička (i když Pražáky hráli…).

Na závěr, již těsně po půlnoci, nastoupila Blues Orchestra Dobrkovice, která byla poskládána z hudebníků ze tří dobrkovických kapel. Mimo jiné Brkovice boys a Danger Line. Jejich brilantně zahraná blues byla efektně zakončena Ahmedovou prasklou strunou, čímž byly zakončeny i Slavnosti. Škoda jen, že jsem na Slavnostech nebyl již v pátek, kdy hrála další místní výborná kapela Another Fake Heroes. Ty doufám uvidím a uslyším na HP rockfestu 2. srpna. Kdyby někdo chtěl jet se mnou, stačí říct. Ještě v červenci bych chtěl znovu navštívit Museum Czech underground za účelem poslechu ryzího dobrkovického blues v podání Brkovice boys.

 

 

 

Zpět na Hlincovské rozhledy

home