Jak se stát „hvězdou“ v USA

středa, 09. 03. 2016 08:51 - Autor: Zack

Tak za prvé. Musí vás bavit muzika a nesmíte toho moc umět. Třeba hrát na hudební nástroje, nebo ještě lépe – zpívat.

Pak si koupíte Cubase 8, jednu až tři kytary (nejlépe Epiphone Les Paul, Fender – Squier Stratocaster a Jumbo X od Furcha), steel kytaru Gretsch, k němu vám musí Bobík za pár piv udělat želízko, jinak za něj utratíte majlant a opravdoví dobrodruzi si pořídí i prstýnky (ne snubní, ale na brnkání) a když máte zbytečných 25 000, tak i klávesový nástroj Korg. Nesmí chybět mikrofon, multiefekt Boss a několik kilometrů kabelů, které pak promění váš druhdy útulný pokojík v nepřehledné studio, že by padnul do mdlob i sound engineer z Abbey Road.

BluesaPak vezmete za flígr dva dávné kamarády a spoluhráče – sólového kytaristu a basáka (bubeníka neseženete, ani kdybyste se na místě posrali – že jo, Davide) a založíte s nimi kapelu, aniž byste je předem varovali – o to víc jsou pak překvapeni a nadšeni. Pak už nezbývá nic jiného, než co nejméně zkoušet, protože to přece opravdoví machři nepotřebují, a když se náhodou sejdete, nebo nedejbóže to rozbalíte v putyce, svorně konstatujete, že to pořád není tak nějak ono.

Když se stále nedaří pořádně nahrát ani jednu písničku, protože se buď nedaří dostat oba spoluhráče ve stejnou chvíli na stejné místo – ve vašem druhdy útulném pokojíku – nebo jednoho, či všechny vyřadí zákeřná choroba, či zrovna nikdo není v tvůrčí pohodě, vezmete vše do vlastních rukou a rozhodnete se pár písniček z repertoáru kapely nahrát sám. Při nahrávání děkujete bohům za fakt, že technika pokročila tak daleko, že když něco zmršíte, dá se to vystřihnout a nahradit lepší verzí téhož. Po skončení nahrávání to nějak smícháte dohromady, přičemž za nejdůležitější považujete rozmístění nástrojů v prostoru a nikoliv konečný zvuk nahrávky a při několikaterém poslechu, si nakonec povzdechnete, že bylo hůř a lidi si chválili.

Pak nahrávku pošlete mailem svým spoluhráčům, aby věděli, čeho jsou schopni, když nepřekážejí ve vašem druhdy útulném pokojíku a divíte se, že vás nechválí, jak jste si pochopitelně představovali. Nakonec stejně jeden dostane zánět žil a šlach, takže si zahraje toliko na rádio a druhý se rozhodne se věnovat své živnosti, aniž by se zdržoval hraním s takovým lemplem, jako jste vy. Tak se kapela rozpadne a vám zbude pár nahrávek, které jste sice nahráli sami a zcela nepochopitelně je necháte připsané již neexistující kapele, ale o to usilovněji je pro sichr umístíte všude, kam se jen dá, mimo jiné i na reverbnation.com. To se pak ukáže jako rozhodující.

Jednoho prosincového dne přijde mail od programového ředitele radia Vibe z Detroitu, nějakého Lanceho, že by se mu jedna písnička líbila do vysílání (má ten potenciál – řekl on) a doporučí vám za tím účelem zaregistrovat song u Americké akademie.

„To zrovna,“ řeknete si pln podezření, že si z vás někdo dělá šoufky.

Za několik dní se mail více méně opakuje. „Safra, safra,“ díte si pod třídenním strništěm, „že by to bylo opravdu americký rádio a myslelo to vážně?“ Zkrátka najednou vám to nedá, zjistíte, že zaregistrovat jednu písničku, nebo EP stojí pár dolarů, LP stejně nemáte a tak si řeknete: „Nu což, prochlastal jsem mnohem víc peněz.“ a zaregistrujete EP (čtyři skladby, které se vám kromě požadované jeví jako celkem slušné), zaplatíte kartou a oznámíte Lancemu, že se stalo, jak chtěl. Lance poděkuje a doporučí vám pro nahrávání jedno studio v New Yorku – asi proto, že je to pro vás blíže, než Los Angeles.

Na celou věc zapomenete tak rychle, jak znenadání se seběhla. Pak přijde v únoru mail, který napřed chcete vyhodit jako spam, když tu vás náhle upoutá, že odesilatelem je The Akademia. V mailu se dozvíte, že vám The Akademia radostně sděluje, že vaše EP bylo nominováno na Akademický Muzikální Award (to není cikánsky, nýbrž americky). Přijde vám komické, proč by americká akademie měla oceňovat song zpívaný česky a mizerně zahraný vámi a najednou se vrátí pocit, že si z vás někdo tropí velmi drsný žert a opět hodíte vše za hlavu.

Za týden přijde další mail od The Akademie a v něm vám blahopřejí k udělení ceny za best EP v kategorii blues za měsíc únor 2016. Zpozorníte. „Ha, mě, neznámý žertéři, nedostaneš!!!“ Jenže pak si náhle uvědomíte, že skutečnost, že jste něco zaregistrovali u The Akademie, vlastně nikdo ani netuší, protože jste to nikomu přece nic neřekli – co kdyby to přece jen byl fór. Nahlédnete na stránky The Akademie a mezi oceněnými je skutečně nějaká Bluesa. Na hackerský útok to taky nevypadá, protože proč by někdo něco takového dělal kvůli naprosto neznámému Lojzíkovi odněkud z Hlincovky, kterého ani nezná a jen hodně málo lidí, kteří vás znají, je schopno útoku na stránky The Akademie, ale ti zas nevědí, že jste vůbec někdy něco nahráli, nikdy neviděli web Reverbnation a už vůbec nemůžou tušit, že vy a Bluesa mají cokoliv společného.

Takže je to pravda a já jsem oceněný bluesman americkou The Akademií? Ať si lámete hlavu, jak chcete, na nic lepšího nepřijdete a konečně se zaradujete. Pak máte sto chutí to každému říct, jenže to nikoho z vašich blízkých moc nezajímá, až teprve na Facebooku se ozve pár lidí, kteří chtějí s vámi jet na turné do USA, na které se neodkladně chystáte a pro sichr, že vás nikdo nepozve, si koupíte do USA aspoň zájezd a pokusíte se věřit, že když už nic jiného, aspoň uvidíte živě svého oblíbence Nicka Sterlinga.

Až teprve v oblíbeném klubu se několik muzikantů, mnohem lepších, než vy sami, zajímá, jak se vám to, takovému nemehlu a antitalentu ve hře na jakýkoliv hudební nástroj, vůbec mohlo stát. A vy stejně nemáte ani tu kapelu, abyste ty songy - awardy někomu zahráli. Je vám z toho trochu smutno, z awarda máte radost a tu směs pocitů ještě umocní fakt, že vás stejně nikdo nezná, a když nehrajete kotlíkařinu, tak vás vyhodí skoro ze všech hospod, ať si radši jdete hrát na pískoviště.

Takže… Krucinál, kde mám ten kyblíček?

Ale on to ještě není konec. Sotva vyhrabete s fůry harampádí kyblíček a bábovičky, dorazí další mail, v němž vám The Akademia nabízí pomoc v proražení do světových rádií a na špice žebříčků hitparád a k dovršení všeho vás pozve na slavnostní večer Akademie do Los Angeles, ale to místo radostného skoku do výše s americkým WAW na rtech, vás to přimáčkne do křesla a začnete propadat panice. Tak to tak vypadá, že strhnout lavinu bylo snadné, ač jste si mysleli, že házíte jen sněhovou kouli, ale jak jí zastavit?

Babo, dědku, mami, tatí – raď!!!

Zpět na Hlincovské rozhledy

home